ARCHIV

Válka mezi Hradem a Strakovkou

Vztah, lépe řečeno konflikt mezi prezidentem a předsedou vlády tvoří od vzniku České republiky páteř naší politiky. Je to smutné svědectví o tom, že s naší ústavou není něco v pořádku. První český prezident byl málo průbojný politický diletant, a tak mu v zápase s Klausem a později Zemanem připadla role kverulanta, který tu a tam působí exekutivě problémy, ale nedokáže se účinně plést do jejího vládnutí. Výjimkou byly dvě idylické epizody, Tošovského a Špidlova vláda. Obě měly trpký přídech – Tošovského vláda byla prozatímní a krátká, Špidla disponoval minimální většinou v parlamentu a nastoupil dosti těsně před ukončením Havlovy prezidentské kariéry.

Po zvolení Václava Klause nastává nová éra: nastoupil prezident energický, obratný, agresívní a připravený do všeho strkat nos. Česká ústava poskytuje Klausovi solidní mocenskou základnu, kterou by nepochybně docela rád ještě cestou různých precedentů rozšířil. Zatím se chýlí ke konci jeho válka se Senátem o Ústavní soud: jak dopadla, se teprve ukáže. Prezident dal velmi důrazně najevo, že má vlastní koncepci zahraniční politiky, která se odlišuje od té vládní, a že ji hodlá prosazovat, jak jen to půjde. A konečně hojné užití tzv. prezidentského kartáče (předvolání nehodných ministrů ne Hrad k „podání vysvětlení“) svědčí o tom, že by rád ovlivňoval vládní politiku v daleko větší míře, než to kdysi dělal Havel. Vladimír Špidla coby premiér se vůči prezidentově silové politice choval defenzivně a umožnil Klausovi, aby si vytvořil slušné předpolí.

To, co se děje od nástupu Stanislava Grosse, signalizuje jistou změnu situace. Jeho několikaleté soužití s Milošem Zemanem jej zjevně učinilo otrlým a poskytlo mu jakýsi trénink. Dokázal si vytvořit dvě solidní mocenské základny – jednu ve vlastní straně, druhou na Ministerstvu vnitra, kam ho Zeman nerozvážně za trest přeložil. Jako Špidlův souputník dokázal pak zabránit neohrabaným Zemanovým pokusům o návrat do politiky. Expremiér realisticky předpokládal, že Vladimír Špidla nadlouho neuspěje, a pak přijde chvíle, kdy ho bezradné sociálně demokratické ovečky povolají zpátky: Gross mu tu výhodnou pozici vyfoukl.

Se Stanislavem Grossem vstoupily do způsobu vládnutí některé nové nebo relativně nové prvky: pokud jde o spolupráci s lidmi problematické minulosti, něco začal už Klaus a Zeman zašel ještě o dost dál: nynější premiér však rychle dokázal, že nemá skoro žádné zábrany. Jeho časté kontakty s předsedou KSČM dávají tušit, že se vztah obou stran brzy dostane na docela novou úroveň. A konečně případ Kořistka vyvolává podezření, že do politického boje byl zapojen i policejní aparát. To by bylo po listopadu 1989 úplné novum.

Zejména poslední záležitost musí na prezidenta, který své vazby s ODS ani formálně nepřerušil, působit jako rudý hadr na býka. Požádal nejprve o odvolání policejního prezidenta, a když se poté jako naschvál ukázalo, že možná odposlouchávali jeho telefon, pozval si na kobereček samotného premiéra a požádal jej o písemný raport. Gross ovšem bezprostředně po schůzce oznámil, že policejní prezident odvolán nebude. A odbyl pak i Klausovy výtky, že vláda bagatelizuje problémy související s evropskou ústavní smlouvou a nepožádala ho včas, aby jmenoval svého zástupce k podpisu smlouvy v Římě. Klaus rozhořčeně protestuje, válka je v plném proudu.

Situace je zamotaná. Věcně má prezident v mnohém pravdu. Formálně vzato si nárokuje pravomoci, které mu sice ústava poskytuje, ale v systému vládnutí působí kontraproduktivně, a dokonce i takové, které nemá (ve věci odvolání policejního prezidenta). Formální hledisko by mělo být pro demokracii rozhodující. Jenomže: ať už truhle vojnu vyhraje prezident nebo premiér, bude to špatně. Gross bude pokračovat v provozování politiky bez zábran, Klaus v budování patriarchálního politického systému podobného tomu, který teď mají v Rusku.

Mladá fronta Dnes 3. listopadu 2004