ARCHIV

Havlovo podzimní přemítání

Rozhovor Karla Hvížďaly s exprezidentem Havlem, který otiskla MfD 30. 10. 2004, poskytuje zajisté materiál na několik komentářů. Nechci se však pouštět do chytání mnoha zajíců a zaměřím se proto na jeden polistopadový mýtus, který se vyznačuje obdivuhodně tuhým životem, a k jehož propagátorům Václav Havel, jak je patrné, stále patří.

Ten mýtus se týká popřevratového formování našich politických stran. Pro budoucího historika nebude těžké se v tehdejších dějích vyznat, pokud bude arci chtít psát historii a nikoli sloužit nějaké ideologii. Zdálo by se tedy zbytečné plýtvat místem na síti a vyprávět „jak to tehdy bylo“, pokud by zde neexistovala tak houževnatá snaha líčit věci tak, jak se nikdy neudály.

Hvížďala v závěru rozhovoru nadhazuje Rupnikovu otázku, zda Havel neměl založit vlastní stranu, a exprezident vysvětluje, že za svůj úkol považoval zajištění sametového konce OF. „Od začátku bylo jasné, ze OF je veskrze dočasné a přechodné revoluční seskupení, které se velmi brzy musí rozplynout do různých konkrétních politických stran,“ vzpomíná Havel. K ničemu takovému však nakonec nedošlo, a nebylo by to ani žádoucí.

Celá Havlova koncepce dvouletého přechodného období, během něhož se zformují politické strany – a po kterém tedy bude možné volit „načisto“, vychází ze zásadně mylného předpokladu, totiž že jakékoli volby lze provést zkusmo, na zkoušku, zkrátka „nanečisto“. Jenomže každé volby – včetně těch „prvních svobodných“ - mají svého vítěze, a ten chce své vítězství využít i k příštímu vítězství, nikoli zaniknout ve prospěch jiných. (Žádný užitek by to beztak nepřineslo: již po volbách v roce 1990 bylo ve FS i v ČNR zastoupeno více stran, než kolik je jich třeba ke vzniku slušné vládní krize, a následný růst jejich počtu by ničemu dobrému neprospěl.)

Úspěšnou a vlivnou stranu nebude chtít samozřejmě nikdo rozpouštět, ale leckdo ji bude chtít ovládnout – a v závěru roku 1990 také nešlo o nic jiného. (O rozpuštění se nejspíš budou pokoušet teprve ti, kterým se ji ovládnout nepodařilo, takový je život.) Nezbytné je však vidět v tehdejším OF to, čím opravdu bylo, totiž nikoli „překlenovací hnutí“, ale politickou stranu. Havel se svěřuje s tím, že podle jeho původní domněnky se OF mělo stačit rozplynout ještě do voleb: po volbách už šlo tedy o jakýsi opravný termín. V takovéto úvaze je však hrubě nedoceněna právě klíčová úloha voleb. Jakmile nějaké „překlenovací hnutí“ sestaví vlastní kandidátku a uspěje ve volbách, stává se politickou stranou, i kdyby jeho předáci desetkrát denně opakovali, že se o žádnou stranu nejedná.

Navzdory rozšířenému mýtu Václav Klaus Občanské fórum nerozdělil (proč by to také dělal?), ale prostě je ovládl. „Dělení“ OF mělo pak pouze zabránit tomu, aby je ovládl celé; byla to snaha nepříliš velkorysá, ještě méně úspěšná, a ve svých důsledcích sebevražedná: Občanské hnutí, které se oddělilo v únoru 1991, nebylo vůbec schopno další existence. Pokud si někdo představoval, že se během přechodného dvouletého období v lůně OF „zformují“ politické strany, musel být brzy vyveden z iluzí: OH bylo vším jiným než „zformovanou“ stranou: nemělo ani členstvo, ani přesvědčivého lídra, a mělo-li program, raději ho tajilo.

Při lánském jednání v únoru 1991 – o kterém se Havel v rozhovoru rovněž zmiňuje - nešlo o „dvě rodící se strany“: strana, která zde tehdy existovala již několik měsíců, existovala i nadále, kdežto strana, která tu do té doby nebyla, nezačala fakticky existovat ani po té. Na další vývoj politické scény nemělo jednání v Lánech prakticky žádný vliv, třebaže organizátorovi se tehdy mohlo zdát, že se právě podepsalo cosi na způsob Verdunské smlouvy.

Již z četby Letního přemítání je patrné, že Havel smyslu a poslání politických stran nikdy příliš nerozuměl, a dosvědčuje to i jeho nejnověji vyslovená naděje v brzké vítězství „zdánlivě okrajových stran“. Neparlamentní strany však vykazují už jen svým počtem ještě menší míru zodpovědnosti než strany parlamentní. A navíc: proč by nějaké strany měly být lepší jenom proto, že si dosud nesáhly na moc.

Vznik důvěryhodných politických stran je úkol minimálně na dvě generace, a je tedy zbytečné se tázat, zda k tomu potřebujeme čtyři roky nebo dva. Naproti tomu není nic snazšího, než nějakou stranu vymyslet, včetně programu a loga – na to může stačit jediný víkend. Zajisté pak není náhodou, že nejvýraznější politici devadesátých let (Klaus, Lux, Zeman) nezakládali žádné nové strany, ale dokázali získat vliv ve stranách již existujících. Politik hodný toho jména se pozná právě podle toho, že vlastní stranu zakládat nemusí.

Martin Vrba