ARCHIV

Má smysl ptát se po kritériích křesťanskosti?

Editor Událostí před časem polemizoval s článkem Dana Drápala, který v Mladé frontě dnes vyjádřil výhrady k tomu, co tam napsal Vladimír Kučera o euroústavě a křesťanství. Zde je reakce Dana Drápala. Do diskuse v Událostech zasáhl ještě .Daniel Agnew.

Vážený pane Doležale,

s notným, neřku-li trestuhodným zpožděním se dostávám k odpovědi na Váš polemický článek z konce května t. r. Snad jedinou omluvou mi může být to, že dané téma je svým způsobem nadčasové a nehrozí při něm nebezpečí z prodlení.

Na počátku byla otázka, zda mít zmínku o křesťanství v evropské ústavě. Po pravdě řečeno to není věc, pro kterou bych chtěl jít na barikády. Trochu mě ale dráždí, když se s křesťanstvím zachází jako s jakýmsi historickým folklórem: zdá se mi, že mnoho lidí – byť i deklarovaně nevěřících – v evropské ústavě křesťanství mít chce, protože je to pro ně cosi jako rodinná tradice. Snad zajímavá, ale ne příliš živá, ne příliš relevantní. Právě protože je mi křesťanství vzácné, chtěl jsem tento postoj trochu zpochybnit. Pokud píšete, že Otázka odkazu na křesťanství v euroústavě není otázkou vyznání víry, ale poukazem na něco, z čeho v Evropě každé smysluplné politické úsilí vyrůstá a co tedy znamená jistý závazek i pro ty, kteří si tuhle vazbu neuvědomují nebo ji popírají, pak Vám rozumím a v podstatě souhlasím. Jen jsem si nebyl jist, zda tomu rozumí i ti nekřesťané (a věřte mi, nejde zde o můj soud, ale o jejich vlastní sebehodnocení), kteří zmínku o křesťanství v euroústavě mít chtějí.

Píšete, že otázky, které můj článek vyslovoval či jen nadhazoval („Je vůbec ten Kučera křesťan? Zdá se, že nikoli. Byla vůbec Evropa kdy křesťanská? Kdo je skutečný křesťan a kdo byl jen naočkován malou neškodnou dávkou křesťanství proti jeho skutečnému přijetí?“) vyvolávají pocit, jako by se někdo měl přede mnou ospravedlňovat. Možná jsem to napsal nevhodně, ale věřte mi, že mi opravdu nešlo o to, aby se někdo musel ospravedlňovat přede mnou. Ano, šlo mi o určitou provokaci, která by měla vést k zamyšlení, co to to křesťanství, které buď chceme, nebo nechceme v euroústavě mít, vlastně je, a co dělá křesťana křesťanem. Mám za to, že ani vy nemůžete tuto otázku zcela pominout. To není otázka, která by zajímala – nebo měla zajímat – pouze fundamentalisty, které ve svém článku zmiňujete. MFD uveřejnila repliku jednoho muslima na jeden z mých článků, kde tento muž psal, že budovu v Oklahoma City vyhodil před lety do vzduchu „americký křesťan“. Mám za to, že jsem zcela oprávněně poukázal na to, že ten člověk sám sebe za křesťana neprohlašoval, a pokud ho někdo za křesťana prohlásil, pak by mělo být jasné, na základě jakých kritérií. Možná se neshodneme my dva spolu, jak se na křesťanství díváme; nedovedu si však představit, že byste se shodl s řadou muslimů v jejich přístupu, totiž že křesťanem je vlastně každý, kdo se narodil v „křesťanské zemi“.

A tak jako jsem se pokusil volat po zkoumání, či alespoň zamyšlení se nad tím, co vlastně křesťanství je, musím volat i Vás po bližší definici toho, co míníte „fundamentalismem“. Zdá se, že pod tuto nálepku byste strčil i mě, i když tak nečiníte výslovně. Než bych se začal bránit, položil bych otázku, co dělá fundamentalistu fundamentalistou. Bohužel se mi zdá, že i Vy jste toto slovo použil jako určitou nedefinovanou nadávku, jakoby s předpokladem, že „všichni přece vědí“, co se tím myslí. Já se považuji za křesťana; jsou takoví, kteří by mě patrně označili za fundamentalistu, nicméně já se považuji za křesťanského intelektuála, který zkoumá předporozumění, který také ví o možnosti před-sudků z těchto před-porozumění vyplývajících. Mám ostatně za to, že je to svým způsobem opak skutečného fundamentalismu v tom negativním slova smyslu.

Chci jenom upozornit na to, že slovo fundamentalisté se začalo původně používat pro skupinu lidí, kteří mi nebyli tak docela nesympatičtí. Na přelomu devatenáctého a dvacátého století, kdy křesťanská víra byla pod křížovou palbou volnomyšlenkářů (a situace byla nepříliš odlišná v zemích jak katolických, tak protestantských), začali levicoví intelektuálové pronikat na americké university obecně a na teologické fakulty zvlášť. Tehdy začala skupina křesťanských intelektuálů vydávat sborníky s názvem „The Fundamentals“. V těchto sbornících byly články obhajující základní kusy křesťanské víry – především Apoštolské vyznání víry, autoritu Písma apod. Bylo by jistě možno polemizovat o tom, zda argumenty byly validní, přiměřené a vhodné. Nicméně byl to pokus o porozumění podstatě křesťanské víry, opět „Fides quaerens intellectum“, což je něco zcela legitimního. Z tohoto hlediska to byl opak toho, co se pod fundamentalismem zpravidla míní teď: Neochota vysvětlovat a obhajovat svá stanoviska tváří v tvář jiným názorům.

Píšete: „Já se za křesťana nepovažuji, já prostě křesťan jsem.“ Je to pěkné vyznání; to, že se pídím po tom, na čem je založeno, ze mě ještě fundamentalistu nedělá. Vaše další věta zní: „A zda jsem hoden odpuštění, o tom rozhodne ten, kdo je k tomu jedině kompetentní.“ Na základě této věty mohu usoudit, že Vaše i mé křesťanství má patrně hodně společného, protože tuto větu bych mohl ve vší upřímnosti vyslovit úplně stejně. Jsem ale přesvědčen, že je v této zemi poměrně dost lidí, kteří mají rovněž za to, že jsou křesťané – vždyť byli, třeba na nátlak babičky, pokřtěni. Ale o tom, zda jsou hodni odpuštění, a kdo o tom rozhodne, vůbec neuvažují – ani si nepřipouštějí, že by nějaké odpuštění potřebovali a měli se po něm pídit, či že toto odpuštění nám vlastně umožňuje, abychom se křesťany stali. Nešlo mi o to, zneklidnit věřící, šlo mi o to, zneklidnit nevěřící. A pokud jsem zneklidnil i věřící, pak mi to příliš nevadí: opravdu se nestavím do role soudce. Vždyť i náš dialog – a to jak jeho obsah, tak jeho forma – může být poučný. Jak pro křesťany, tak pro nekřesťany.

Dan Drápal