ARCHIV

Klausova píseň sebechvály

V rozhovorech s Václavem Klausem končí zpravidla obávaný redaktor Práva Alexander Kramer na lopatkách. Nejinak tomu bylo i tuto sobotu. Důvod může být v novinářově přehnané cílené nenávisti k hlasateli kapitalismu s lidskou tváří: lze například uvést řadu pádných důvodů, proč by předseda ODS neměl usednout v prezidentském křesle – ale to, že by se pak Jiřině Šiklové dělalo při pohledu na Hradčany nevolno, k nim nepatří ani náhodou. A tak Václav Klaus využil na první pohled nepříjemné klání k mohutné sebepropagaci.

S omračující upřímností veřejnosti sdělil, že se necítí zodpovědný za neúspěch ODS v parlamentních volbách. Není důvod mu to nevěřit, ostatně neúspěch to byl jen relativní, ODS zůstává druhou nejsilnější stranou. Dále nikdy neslyšel, že by v ODS někdo papouškoval jeho názory. I to je nejspíš upřímné, předsedův sluch funguje zjevně dosti selektivně.

Pro nadšení, které ve straně zavládlo poté, co Tošenovský oznámil svou kandidaturu na nejvyšší stranický post, má Klaus své vysvětlení: nešlo o nadšení z kandidáta, ale z toho, že někdo jde proti němu, Klausovi. Pro entuziasty má předseda ODS shovívavé pochopení: mladší stranická generace, která se nezapletla do složitých procesů 90. let, v období přechodu od komunismu ke „kapitalismu“ (ne k demokracii!), kdy ne všichni vyhráli a ne každého to těšilo - tato generace už nechce dnes a denně obhajovat některé základní věci, které se tehdy udály. Oni je nedělali, chtěli by začít od čistého stolu. Věc by se ale dala vyjádřit i přehledněji a méně šroubovaněji: mladší generace chce mít od toho, co se stalo, kritický odstup, přijmout to správné a pojmenovat chyby, padni, komu padni. Jen tak může vzniknout nová politika. Něco docela normálního všude na světě, jen v ODS to, jak se zdá, teprve musí zdomácnět.

Všechno nadšení členstva z chystané změny ve vedení však podle Klause velmi rychle vyprchalo, jakmile oznámil svůj odchod. „Něco se v ODS poztrácelo, něco, co bylo jistým svorníkem ODS po celé naší zemi, něco, co propojovalo hlavní město i regiony, něco, co propojovalo jednotlivé generační i zájmové skupiny.“ To je, pokud mne paměť neklame, zatím jediný případ, kdy o sobě Klaus mluví ve středním rodě. Zároveň je zjevné, že bez svorníku to do budoucna půjde jen velmi ztuha.

Václav Klaus je ovšem osudově předurčen nejen k tom,u být předsedou ODS, ale i prezidentem (zatím České republiky). Za zmínku stojí především jeho vstřícnost: v době koaliční vlády ODS, KDU a ODA „předváděl téměř šest let zlatou trpělivost a extrémně konsensuální chování (zbývá dodat, že je předváděl jako premiér a kdyby ho nepředváděl, patrně by rychle premiérem být přestal). Dobrým důvodem je rovněž, že jeho prezidentování by všichni v ODS chápali jako věc pro ODS významnou: a jakpak by ne, měli by na Hradě jinší zastání než teď. Je zajímavé, jak se Klaus, velký kritik dnešního prezidenta, zjevně chystá kopírovat jeho fixlování s prezidentskou funkcí, nadstranictví a zároveň zapletenost do politických tahanic, roli rozhodčího v zápase, kterého se zároveň účastní i jako hráč.

Přitom si ovšem předseda ODS ani zdaleka nemyslí, že by byl totéž co Havel. S příslovečnou skromností o sobě říká: „Já bych měl pouze jednu zásadní odlišnost: mně by šlo – tak jako doposavad – o tuto zemi. A já nemám za třináct let žití v této zemi, kde je prezidentem Václav Havel, pocit, že jemu o to jde. Myslím, že jemu těch třináct let šlo jen o něho samého.“ To je trochu přeexponovaný pohled. Každému normálnímu člověku – a taky každému normálnímu politikovi – jde o něho samého. Tvrdit že někomu – třeba Havlovi – jde jen o to, je nespravedlivé, protože každému normálnímu člověku, a tedy i každému normálnímu politikovi, jde nadto i o něco víc. Otázkou tedy je jen to, nakolik je obojí v jeho činnosti namícháno. A soutěž mezi Havlem a Klausem o to, komu šlo méně o jeho samého a více o „tuto zemi“ by byla dosti napínavá.

Václav Klaus dostal v Právu nečekanou příležitost a zapěl píseň sebechvály. Vždycky, když poslouchám tyhle tirády, vidím jeho přimhouřená očička a slyším jeho tak snadno napodobitelnou dikci, vzpomenu si na Lafontaineovu bajku o lišce, vráně a sýru. V naivním českém přebásnění z mých dětských let zněl její začátek: na vysokém dubě, sejra držíc v hubě, paní vrána seděla… Václav Klaus je ovšem vrána – akrobat. Pěje svou píseň už dvanáct let a pořád se mu daří podstatnou část sýra v zobáku udržet.

10. října 2002