ARCHIV

Nová doba, nová hesla

Nepozorovaně probíhá výměna generací v nejvyšších patrech české politiky. Václav Havel, magnus parens českého postkomunistického pořádku, odešel do politického důchodu: celkem tiše a důstojně, když to srovnáme s expremiérem Zemanem. Ten zvolil život lesního muže, což odpovídá jeho letoře. V lese se však otravuje, a podobně jako tatranští medvědi vyrazí čas od času vybírat popelnice do nedalekého Popradu, podniká politické výpady do Prahy – na štěstí nepříliš úspěšné. Nejlépe dopadl Václav Klaus – stal se prezidentem a otcem národa. Jeho obcování s mladou politickou gardou však může do budoucna vést k tomu, že mu jeho prebenda pořádně zhořkne.

Změna politického stylu souvisí se změněným životním vybavením. Zatímco stará garda zdědila po rodičích jakési skrupule, i když to s jejich uplatňováním zbytečně nepřeháněla, mladí už je neměli kde pochytit. Jsou proti těm starším ve výhodě – nemají svázané ruce. Mohou lépe – a taky bez zbytečných vášní – realizovat českou politiku, založenou na pragmatismu coby morálce a šovinismu coby náboženství. Když slyší Václav Klaus mluvit o odškodnění Němců, začne se vztekat. Stanislav Gross se chlapecky usměje, rozpřáhne ruce a rozpačitě utrousí: chybí politická vůle.

S politickým stylem se mění i hesla. Na počátku Havlovy éry bylo svrženo do zapomnění letité „Se Sovětským svazem na věčné časy“ (bylo to nutné mj. i z technických důvodů, Sovětský svaz přestal existovat). Na jeho místo nastoupilo vlezle vznešené „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“. Václav Havel se stal jakousi inkarnací této zásady (což dalo počátkům jeho prezidentování lehce orientální ráz) a měl pak dost práce s tím, aby přesvědčil znepokojenou veřejnost, že to nemyslí zase až tak vážně.

Politické mládí se zatím nepropracovalo k takovým všeshrnujícím heslům. To neznamená, že by bylo docela bez invence v dílčích záležitostech. Tak například již zmíněný premiér Gross razí v souvislosti s hrozící privatizací krajských nemocnic zásadu: „Byznys nesmí zvítězit nad zdravím a rozumem“. Její tak říkajíc strukturální podobnost s Havlovou tezí je patrná na první pohled. Je tu však i významný rozdíl: zatímco ta Havlova vykazuje jakousi vzdálenou příbuznost s křesťanstvím, zní z Grossovy, jak se na socialistu sluší, spíše hlas starého Marxe. Znamená novou kvalitu a stojí proto za jakýsi rozbor.

Především slovo „byznys“: přinejmenším od padesátých let minulého století, od doby bolševického Dikobrazu, karikatur Leo Haase a Kukrinyksy, má v sobě odpudivý náboj: je to brutální pojmenování toho, čemu staromódní „stoupenci kapitalismu devatenáctého století“ říkají obchod. Obchod je věc podezřelá a musí se s ním zacházet velmi opatrně. Obsahuje cosi nemravného: prodávající nám poskytuje něco, co zcela nezbytně potřebujeme, a je tedy logické, že bychom to měli dostat zadarmo; a má přitom tu drzost, že od nás za to chce peníze. Mohli bychom ovšem učinit spravedlnosti zadost, jemu bohatému to vzít (k čemu potřebuje obchodník s elektronikou pět set televizorů) a sobě potřebnému to dát. Bohužel jsou tu staromódní konvence a policie, která zatím dbá na jejich dodržování. Tak se udržuje forma společenského provozu, která je nejen nemorální, ale navíc zjevně zcela nerozumná.

V první části svého hesla tedy pan premiér navazuje důsledně na to, co důvěrně známe. V druhé přichází s něčím docela novým: obchod, pardon byznys je nejen nerozumný, ale přímo nezdravý. Sem už se starý Marx nedopracoval, a interpret je s rozumem v koncích. Nemohl by nám to Stanislav Gross nějak blíže vysvětlit?

16. října 2004