ARCHIV

Zavřete oči, odcházím…

Zřejmě už je ve vzduchu jaro. Jan Ruml totiž pocítil opět touhu odejít z politiky. Oznámil to v rozhovoru pro pondělní MfD. Patrně nechce přijít o image politika, který je ze zásadních důvodů permanentně na odchodu: jako ten šerif z americké veselohry, co vždycky, když se dostal do nesnází, tvrdil, že ostatně městečkem pouze projíždí. Odchody jsou dnes ovšem devalvovány posledním kouskem Miloše Zemana, který z politiky nejprve s vervou odešel a pak z ní musel být vykopán. Proto se Jan Ruml vyjadřuje méně rezolutně, než jak bychom to od něho očekávali: „Nicméně k odchodu z politiky se vážně chystám. Neříkám, že úplně navždycky, ale teď chci odejít a dělat něco jiného. Příští rok už nebudu kandidovat na senátora za Prahu 6.“ Čili: maličko a neuzříte mne, a opět maličko, a znovu mne uzříte. Senátorovi příznivci nemusí propadat zoufalství.

Jan Ruml by ovšem odejít měl: nemá totiž v pořádku oči. Trpí hned několika neduhy.

Prvním z nich je krátkozrakost: týká se vidění do minulosti. Jak té dávnější, komunistické, tak té bližší, polistopadové. „Za komunismu přece stačilo, aby člověk byl konformní, a mohl dělat to, co většina lidí.“ Vzato doslova by z toho vyplývalo, že nekonformní lidé nemohli například souložit, což zjevně neodpovídá skutečnosti. Tak zlé to zase nebylo. U pana Rumla jde ovšem spíše o tzv. disidentský astigmatismus. Jeho soud se dá přetlumočit: za komunismu byla většina lidí konformní. Stačilo, aby člověk byl konformní, a mohl být jako většina lidí, tj. konformní. Tato tautologie je postavena na frapantním porušení příkazu „nesuďte, abyste nebyli souzeni“ a zavání kolektivní vinou. Díky ní se po Listopadu postupně otevřela propast neporozumění mezi někdejším disentem a českou veřejností a taky cesta k úspěchu pro Václava Klause.

Krátkozrakost se týká i období po Listopadu, kdy jsme „nezakázali komunistickou stranu… úplně na začátku byla možnost vystupovat v tomto směru daleko razantněji. Vůbec jsme si tehdy neuvědomovali, že komunisté jen na čas opustili své politické pozice a nalezli do ekonomiky. Vlastně jsme úplně bezmocně přihlíželi, jak obsadili posty kapitánů průmyslu, jak se dokonce motali a vrtichvostovali kolem Václava Klause. Na základě toho dostávali ze státních bank obrovské půjčky, které přišly úplně vniveč. To… ovlivnilo další politický rozvoj komunistické strany. Najednou měla ekonomickou bázi, kontakty, informace…“ Komunisté především nalezli hned do první polistopadové vlády národní jednoty, v níž dělal náměstka ministra vnitra i pan Ruml. Nevnutili se tam, byli tam disidentskou politickou garniturou, k níž pan Ruml patřil, pozváni. Podíleli se na vytváření nového režimu. Ostatně je třeba si ujasnit, co rozumíme pod slovem komunista: někteří, ti starší, provozovali nejprve socialismus bez lidské tváře, pak socialismus s lidskou tváří a nakonec lidskou tvář bez socialismu. Problém není v tom, že byli kdysi komunisty bez lidské tváře, ale že tím vším byli rádi a nakonec na svou minulost taky rádi zapomněli. V Chartě 77 se to takovými lidmi jen hemžilo. Pak tu byli komunisté polistopadoví, kteří byli přizváni k vládě a komunisty býti potichu přestali. Pak tu byli komunističtí manažeři, kteří se po Listopadu střemhlav vrhli do bahna kapitalismu. Byli to komunisté „burešovského“ typu a i oni na své členství v partaji zapomněli. A pak tu byli komunisté sdružení v KSČM, kteří komunisty být zůstali. Dnes se to jeví jako jakási perverzní forma poctivosti. Asi proto se jim to vyplatilo a jsou dnes tak silní. Václav Klaus má nepochybně na historickém kompromisu s komunisty svůj podíl. Ale jen pokračoval v tom, co v listopadu 1989 zahájil Havel a jeho spolupracovníci a co mělo svou prehistorii.

S tím souvisí další problém pana Rumla, totiž zúžený obzor. Mluví o monstrech minulosti a jmenuje Klause a Zemana. I tato monstra odvedla jakousi pozitivní práci pro Českou republiku, ale „nebýt lidí, jako je Žantovský, jako jsem já, jako je Havel, jako je Vondra, ať byli v kterékoli straně a v kterékoli pozici, byla by tahle cesta mnohem komplikovanější.“ Pomiňme teď skromnost, s níž pan senátor zařadil ve výčtu sebe sama až na druhé místo, ačkoli, jak upozorňuje o kus dál, jeho zásluhy nejsou zanedbatelné, („V některých klíčových momentech se mi podařilo prosadit názor vůči určité skepsi k NATO, kterou například Klaus choval. Totéž platí o Evropské unii, o česko-německé deklaraci nebo o tom, jak restrukturalizovat petrochemický průmysl, zda ruskou cestou, nebo cestou západního konsorcia“). Mám nutkavý dojem, že kategorii „monster minulosti“ by bylo třeba rozšířit, a to například přinejmenším právě o některé ze jmen, jež uvedl. Hádejte o které?

Posledním problémem je zrcadlově převrácené vidění. ODA je pro Jana Rumla „docela důvěryhodné seskupení“. Označit tak stranu, která po vzoru OF nepovažovala za nutné mít členy a díky čištění klik na Hradě a účasti na vládě ani platit dluhy, je dosti odvážné. Rovněž tvrzení, že na posledním shromáždění byli do čela Unie svobody zvoleni lidé, kteří nemají stigma rozchodu s ODS a mohou vrátit straně důvěryhodnost, se pravdě příliš nepodobá. Poté, co Unii svobody její dosavadní lídři politicky vytunelovali, předali velení potápějící se bárky nešťastníkům, kteří na štěstí nemají jejich politické zkušenosti, ale na neštěstí ani žádné jiné.

Jan Ruml tedy trpí zdravotním handicapem, který jeho odchod z politiky zcela omlouvá. Mohl se na něj s klidem odvolat, nechápu, proč tak neučinil.

27. ledna 2003