ARCHIV

Jistoty prezidentské volby

Ani vpředvečer voleb není žádný z kandidátů na úřad prezidenta Spojených států jasným favoritem. Výsledek je přesto vcelku jistý: je jisté, že jeden z obou mužů bude zvolen způsobem, jakým byli zvoleni jeho předchůdci, je jisté, kdy se úřadu ujme a kdy jeho funkční období skončí, je jisté, jaké bude mít pravomoci, a je dokonce jisté, jak bude za čtyři roky volen další prezident.

Samotným Američanům všechny tyto jistoty patrně natolik zevšedněly, že je nejspíš vnímají jako naprosté samozřejmosti, a nelze se jim divit. Střídání na nejvyšším postu, kdy dosavadnímu držiteli moci skončí funkční období a na to příští je podle předem stanovených pravidel zvolen někdo jiný, zažili už v Americe tolikrát, že v tom nemohou spatřovat nic nevšedního. Z Prahy to celé ovšem vypadá jako malý zázrak, neboť zde se něco podobného povedlo pouze jednou, konkrétně před půldruhým rokem.

Loňský rok byl možná v mnoha ohledech „jako každý jiný“, v jedné věci byl však zcela mimořádný. Poprvé od zániku monarchie – tedy po pětaosmdesáti letech – zde došlo k řádnému vystřídání prezidentů, tak, jak je předpokládá ústava. V tomto případě tedy Ústava České republiky: za časů Československa se něco takového nikdy nepodařilo. Českoslovenští prezidenti končili všelijak, ale vždy nějak „nestandardně“: buď se nedožili konce svého volebního období (Gottwald, Zápotocký), nebo abdikovali z důvodů zdravotních (Svoboda), taktických (Havel) či zdravotních i taktických (Masaryk), anebo byli k abdikaci donuceni „vývojem událostí“ (Beneš, Novotný, Husák). K poslední skupině má nejblíže i Hácha, který ovšem zůstává zcela zvláštní kapitolou.

Nicméně ani v České republice nejsou poměry výrazně stabilizovanější; mnoho nechybělo, a hned při prvním střídání prezidentů se měnila ústava, neboť ta současná není s to zvolení některého z kandidátů zaručit. Stále se uvažuje o změně prezidentských pravomocí, momentálně tedy o jejich rozšíření: navrhovatelé jsou pochopitelně totožní s těmi, kdo za minulého prezidenta volali po jejich omezení. Ve věci prezidentské volby se už nikdo ani nesnaží předstírat, že by mu šlo o tu či onu zásadu. Klaus, jak známo, byl v časech tiché koalice ČSSD-ODS horlivým zastáncem parlamentní volby, a svůj názor přehodnotil teprve po sněmovních volbách 2002, jejichž výsledek mu podle platné ústavy náhle nezaručoval úspěch. Ale i názorový vývoj jeho předchůdce je v této věci hodný pozoru. Václav Havel koncem roku 1992 prohlásil, že český prezident by měl být volen přímo pouze jednou, poprvé, a všichni další by měli být voleni parlamentem; na to byl dvakrát zvolen parlamentem a počátkem roku 2002 sdělil veřejnosti, že všichni další prezidenti už by měli být voleni přímo. Na takto primitivních dějových zvratech by nešlo vystavět ani slušný vaudeville, a sotva by stačily i na nějakou průměrnou televizní mikrokomedii.

Od dob první republiky tak zjevně přešlapujeme na místě. Také tehdy zde nebyly žádné osvědčené principy, jen několik „nenahraditelných osobností“, a těm bylo třeba ušít pravidla na míru: na Masaryka se tedy nevztahovalo ústavní omezení, podle nějž může být tentýž občan zvolen prezidentem pouze dvakrát, nejnižší věková hranice pro kandidáta na prezidentský úřad byla zase stanovena podle toho, kolik bylo Benešovi v roce 1919. Takovéto postupy nejsou ovšem charakteristické ani pro republiky, ani pro monarchie, a nejvíce ze všeho připomínají „revoluční zákonodárství“.

Ve svém prvním a zatím posledním novoročním projevu řekl nynější prezident, že už jsme patnáctiletí. Bylo by možné s ním polemizovat a poukazovat na naši „tisíciletou historii“, užitečnější však bude vzít jej za slovo: v jistém smyslu jsme skutečně patnáctiletí. Ovšem nikoli už, nýbrž teprve. V životě jednotlivce není patnáct let zas tak málo, ale ani bůhvíjak mnoho - a pro národ a jeho politické instituce je to stále ještě kojenecký věk.

Martin Vrba