ARCHIV

Jak jsme na tom s komunismem

Sochař David Černý vyhrál soutěž na památník druhého odboje. Dělat ho však nebude: po zákroku „Svazu bojovníků za svobodu“ rozhodla radnice v Praze 1 pověřit realizací druhého v pořadí, Vladimíra Preclíka. „Bojovníkům“ na Černém vadí jeho vypjatý antikomunismus, který je údajně „neslučitelný s duchem odboje“. Vladimír Preclík bude nepochybně vyhovovat lépe, vyjádřil se už v tom smyslu, že jeho návrh má „symbolizovat odboj celého Československa bez ohledu na politické vlivy“. „Podobné rozdělování (jaké dělá David Černý) nemám rád jak v politice, tak i náboženství či rasách“, praví pan Preclík.

Ve stejné době navštívil prezident Klaus Vojenský historický ústav. Shlédl expozici o druhé světové válce a s uspokojením prohlásil: „Půlstoletí jsem žil v zemi, kde se to interpretovalo tak, že jediná válka se odehrávala údajně pouze na východní frontě. Velmi bych si nepřál, abych druhého půlstoletí žil v zemi, kde se bude vytvářet dojem, že se odehrávala pouze na západě.“

Myslím, že se Václav Klaus nemusí obávat: celé druhé půlstoletí už rozhodně neprožije. Taky jistě nelze popřít, že na bedrech sovětského Ruska spočívala hlavní tíha druhé světové války. To ale není žádný důvod, abychom přehlíželi podstatný rozdíl mezi tím, o co ve válce šlo Rusku a o co demokratickému Západu.

Demokratický Západ – především USA – chtěl osvobodit Evropu od německé nadvlády a také osvobodit Německo od Hitlera. Přitom např. USA měly také své mocenské zájmy, hodlaly posílit svou vedoucí roli ve světě a oslabit váhu koloniálních velmocí (Británie, Francie). Významné však je, že hlavní cíl, osvobodit Evropu i Německo, se jim podařil – totiž tam, kam až postoupila jejich vojska.

Stalinské Rusko hlásalo pokryteckou ideologii o osvobození a budování spravedlivějšího sociálního řádu. Ve skutečnosti, věrno svým staletým tradicím, usilovalo o rozšíření svého teritoria. Podařilo se mu kolonizovat státy východní a střední Evropy, často nesrovnatelně vyspělejší, než bylo samo. Tyto země se staly na dlouhá desetiletí součástí zaostalé orientální despocie a katastrofální následky této kolonizace nesou dodnes.

Proto je velmi podstatné rozlišovat „politické vlivy“ a „rozdíly v politice“. Věřím, že prostí ruští vojáci věřili ideologii, kterou jim servíroval jejich diktátor (jinak by je čekal gulag) a že jí věřili i někteří řadoví čeští komunisté. To nic nemění na skutečnosti, že osvobození ruskými vojsky se stalo branou k dalšímu zotročení, v mnoha ohledech ještě horšímu než to německé, protože sice nebylo tak krvavé, ale trvalo nesrovnatelně déle a jeho ideologie byla propracovanější, svůdnější a tyranštější. A že i český komunistický odboj vědomky-nevědomky pracoval k tomuto cíli. Když člověk něco dělá v dobré víře, je snad polehčující okolnost, ale neomlouvá ho to.

Řeči o „odkazu odboje“, kde je rudé smícháno s bílým, o tom, že je třeba odboj posuzovat „bez ohledu na politické vlivy“ chtě nechtě zastírají podstatný rozdíl mezi svobodou a porobou, demokracií a bolševismem. Mají u nás slavnou tradici: státy trvají idejemi, na nichž byly založeny. Dnešní ČR se tímto hlásí k odkazu Československa let 1945-48. K ideologii dr. Beneše, před časem svatořečeného českým parlamentem, v jejímž základě je přesvědčení o konvergenci mezi „socialismem“ (rozuměj stalinismem)¨a „buržoazní demokracií“.

Proto bylo politické uspořádání po roce 1989 zcela spontánně a nejspíš nevědomě postaveno na kompromisu mezi těmi, co se považovali za demokraty, a poraženými komunisty. Komunisté stejně jako po roce 1945 získávají půdu. A je třeba připomenout: smlouva s čertem se nevyplácí. Obelstít ho totiž lze jen v pohádce.

Mladá fronta Dnes 12. října 2004