ARCHIV

Vox populi

(pokus o analýzu)

Minulý týden byl mj. poznamenán protesty stoupenců Vladimíra Hučína během přelíčení před soudem v Přerově a následným zásahem policie. Událost vzbudila živý ohlas i v internetových médiích, kde se, jak je to zvykem, do debaty zapojili i čtenáři. V Českých novinách si například jeden povzdechl: „Kdy už konečně tomu psychopatovi Hučínovi zavřou hubu. Kdo ty bláznivé dědky a báby platí?“

Nebagatelizujme tento výkřik zmučené duše! Máme před sebou hlas pracujícího člověka, a ten si žádá pečlivý rozbor.

Nejprve tedy první část sdělení: kdy už mu konečně zavřou hubu.

Když nás někdo svými názory nebo svým vystupováním dráždí, je třeba mu zavřít hubu. Povoleny jsou pouze názory a vystupování nám libé. Toto přesvědčení po dlouhá léta sdílel, šířil a uváděl v činy komunistický establishment, takže se nakonec stalo součástí naší národní výbavy.

Zavřít hubu mu mají „oni“. Ne my, to by bylo pracné a riskantní (třeba by se dotyčný při zavírání huby bránil). Taky se nepraví: Vy, koukejte mu konečně zavřít hubu. Museli bychom se obrátit zcela konkrétně na někoho, kdo tak má učinit. Kdo to vlastně tedy jsou, ti „oni“? Víme, že zastupují zájmy nás pracujících a po listopadu 1989 je dokonce platíme ze svých daní. Také víme, že jsou k zavírání hub kompetentní. Zároveň tušíme, že svou všemocnost uskutečňují nezávisle na našich tužbách a přáních: nesluší se plést se do jejich tajemných úradků a snažit se je třeba k něčemu přinutit: nevedlo by to k ničemu a navíc bychom mohli snadno dostat přes nos. Jsou něco jako úředníci z Kafkova Zámku. Proto nám nezbývá než sedět na zadku a vzdychat: kdy už konečně!

Stejně významná je i druhá věta: kdo ty dědky a báby platí.

Tu je třeba nejprve upozornit na sociální stránku problému. Ten, který vznáší dotaz, musí žít v přesvědčení, že peníze, které by si zasloužil a které tolik potřebuje, se mu nespravedlivě vyhýbají a končí tam, kde by podle jeho nejlepšího vědomí a svědomí rozhodně končit neměly. Člověk finančně saturovaný nemívá nutkání klást si podobné otázky.

Dále: věci, které mi nejdou pod nos, je zapotřebí vysvětlit. Jak to, že tu jsou, ačkoli mi nejdou pod nos. Vysvětlením je, že na rozdíl ode mne, jehož kroky vede čistý idealismus, to dotyčný dělá za peníze, tedy z nízkých zištných důvodů.

To ale samo o sobě nestačí. Sponzorem pochopitelně nesmí být nějaká úctyhodná charitativní organizace, například Svaz bojovníků za svobodu, Společnost českých historiků nebo Centrum pro ekonomiku a politiku. Platit musí nepřítel.

Většinou bývá zjevné, který nepřítel názory a konání mně nelibé platí. Tak například když v roce 1886 odrodilec Masaryk a pár jeho nohsledů vztáhli svatokrádežně smělou ruku na klenoty naší národní kultury, Rukopis Královédvorský a Zelenohorský, bylo každému jasné, že jejich akci sponzoruje odvěký německý nepřítel. Když v roce 1899 tentýž Masaryk vystoupil na obranu Žida Hilsnera, který nám podřezal modrookou Anežku Hrůzovou, bylo opět všem jasné, že ho financuje židovská plutokracie. A kdo dnes platí přisluhovače amerického imperialismu, obhajující jeho špinavou válku proti iráckému lidu, přisluhovače sionistů, provozujících genocidu bezbranných Palestinců a poskoky sudetoněmeckých revanšistů, je bez dalšího zjevné. Tak krystalizují tři nepřátelští donátoři, s nimiž náš člověk zpravidla vystačí: skopčáci, židáci a američtí imperialisté.

Znepokojivé ovšem je, když o sponzorovi není jasno. Ten, kdo koná věci nám nelibé a přitom není jasné, kdo ho platí, je pro našince něco jako pro zarytého osvícence člověk, chodící po Ježíšově vzoru po vodě. Je mu proto třeba honem nějakého sponzora přidělit: prvního, druhého nebo třetího. Nebo nejraději všechny tři.

10. října 2004