ARCHIV

Zloděj z Bagdádu

V uplynulých dnech referovala česká média o případu styčného důstojníka našeho kontingentu v Iráku. Jde vlastně o jakýsi opožděný dozvuk polistopadové privatizační vlny: dotyčný totiž ohlásil nadřízeným ztrátu služebního notebooku, který předtím neformálně a za pět prstů zprivatizoval pro vlastní potřebu. Totéž učinil i s notebookem svého kolegy. V okamžiku, kdy hrozilo, že budou prohledána jeho osobní zavazadla, se prozíravě ke všemu přiznal.

Příslušníci české armády si v této formě sebeobohacování už vypracovali jistou tradici: před časem prý jeden ukradl v kuvajtském supermarketu svetr za čtyřicet dolarů, a z dávnější minulosti si maně vzpomínám na případ generála, přistiženého při lupu kdesi ve Švédsku. Proti našemu hrdinovi to ovšem byli troškaři – notebooky prý měly hodnotu přes šedesát tisíc.

Také se zdá, že moderní armáda se neustále humanizuje. Zatímco dřív vojska loupila, kudy táhla, a jejich obětí se stávalo bezbranné civilní obyvatelstvo, dnes vojáci okrádají už jen erár a sebe navzájem. V iráckém případě to ovšem může souviset s tím, že tamějším obyvatelům není co ukrást.

Ještě pozoruhodnější je způsob, jakým důstojníkovo jednání vysvětlovali jeho nadřízení z Ministerstva obrany: šlo prý o zkratkovité jednání, způsobené velkým fyzickým vypětím při výkonu funkce. Pokud tomu tak je, máme před sebou pěkný příspěvek k typologii chování ve stresových bojových situacích, který je sice internacionální obsahem (kradlo se vždycky a krade se všude), ale zároveň národní formou.

Z minulosti známe určité stereotypy chování ve stresových, najmě válečných situacích. Někteří propadnou chlastu a drogám: to je způsob pasivní a sebepoškozující. Jiní se naopak odreagovávají akty brachiálního násilí, které pak společně kritizují obhájci lidských práv, jež mají tu výhodu, že nejsou vystaveni žádnému stresu, a nepřítel, který sice dělá sám věci ještě daleko horší, ale nemá ho kdo kritizovat, protože své vlastní obhájce lidských práv zpravidla zlikviduje jako první. To je způsob asociální, protože spočívá v poškozování bližních. Náš člověk volí i zde třetí cestu: krade. To je zároveň pragmatické (prospívá sobě) i humánní (neokrádá bezbranné civily, ale armádu jako takovou a příslušníky spřátelených branných sil, jimž coby bohatým bere a sobě chudšímu dává). Jeho reakce má tedy, jak to vyplývá ze specifik našeho vrozeného demokratismu, výrazně sociální ráz.

Je tu jen jeden háček: toto chování není nejpraktičtější z takticko-strategického hlediska. Zatímco armáda zfetovaná a vybičovaná k ukrutnostem rozsévá v nepřátelských řadách hrůzu a zkázu, armáda složená z marodérů nemá nakonec pro samé seberozkrádání čas na bojování a snadno se stane kořistí primitivnějšího nepřítele.

10. října 2004