ARCHIV

Co neprospívá tulipánům

Nedávné zadržení bezskrupulózních ostravských vyděračů zůstává samozřejmě ve stínu nynější mohutné korupční aféry, která se shodou okolností váže k témuž severomoravskému městu. Samotná Ostrava je však možná tím jediným, co obě kauzy spojuje. Jinak jsou každá z docela jiného světa, a lze z nich vyvodit naprosto protichůdná poučení. Zatímco jedna politiku lehce očerňuje, druhá může být kdykoli použita na její obhajobu, a právě ta je cílem následujících řádků.

Nechci působit jako nelítostný odpůrce anarchistů a rád jim dám za pravdu v tom, v čem ji mají: na institucionalizované moci je skutečně cosi obludného a nebezpečí jejího zneužití je mimořádně velké v každé době. Samozvaní výběrčí výpalného, kteří vyhrožovali fyzickou likvidací majiteli jednoho z klubů v ostravské Stodolní ulici, jsou však až brutálně názornou ukázkou světa, v němž moc není přidělována ani omezována zákony, ale opírá se o animální strach kohokoli, komu přidržují pod krkem nůž. Nějak tak by to vypadalo, kdyby se podařilo uskutečnit onen vznešený sen o životě bez policie, soudů a pravidelných armád, bez legitimní moci a celé té „špinavé hry“, za jakou tak často považujeme politiku.

Předpokladem všech těchto snů je nechuť vidět v člověku hříšného tvora, nebo dokonce snaha přesvědčit všechny o tom, že lidé jsou sami od sebe laskaví a ohleduplní, a že by byli schopní žít pospolu plni dobré vůle, jen kdyby je vrchnost nechala a pořád si něco nevymýšlela. Taková představa je velice lákavá a v plebejských Čechách s ní nemůžete narazit; Jiří Suchý ji kdysi umně propašoval do své slavné písně o tom, že „když kvůli pánům se lidi začnou mezi sebou prát, neprospívá to vůbec tulipánům...“. Naše smutné zkušenosti z Ostravy (ale též z Mostu, Litvínova a možná i odjinud) však svědčí o pravém opaku: bez pánů by se lidi už dávno navzájem povraždili a tulipány by neměl kdo pěstovat.

Nelze popřít, že za posledních sto let se stát rozrostl nebývalou měrou a v úvahách různých myslitelů začal vystupovat jako smrtelné nebezpečí pro všechno spontánní a tvořivé. Předvedl netušenou schopnost (a chuť) deformovat tržní síly, a je proto někdy vnímán jako jakýsi opak či dokonce nepřítel trhu. Teprve odporné vyděračské gangy nám musely připomenout, že právě organizovaná moc je pro fungující trh nezbytnou podmínkou, tak jako jsou pravidelná vojska podmínkou (třebaže ne zárukou) míru a snad i samotné civilizace. Tento zdánlivý paradox výmluvně popsal René Descartes po svém přesídlení do Holandska, mimochodem právě v době, kdy tam začínali šlechtit tulipány; o své nové vlasti hovoří jako o zemi, v níž „dlouhotrvající války zavedly takové poměry, že armády zde udržované zdají se být povolány jen k tomu, aby se tu mohlo ovoce míru užívat s o to větší jistotou.“

Vojsko ani policie tu zajisté nejsou „kvůli pánům“; při vší úctě k jednomu z našich nejlepších textařů je třeba říci, že ta píseň je strašlivý kýč, a vůbec nepřekvapí, že se do normalizačních čítanek dostala z celého autorova díla právě ona.

Protože však vojsko ani policie nejsou nikde zadarmo, nemůžeme zavírat oči před skutečností, že veškeré daně jsou nakonec jen jinou formou výpalného. Jenomže nesrovnatelně jinou, totiž civilizovanou. Až tedy zase půjdeme odevzdat daňové přiznání a nějaká paní, kterou možná zrovna budou bolet zuby, nám povýšeným tónem řekne „tady vám chybí rodný číslo“, mějme na paměti, že se jedná o až nepravděpodobně kultivovanou podobu vyděrače, který slibuje na počkání ránu baseballovou pálkou.

Martin Vrba