ARCHIV

Natalita česká a natalita parlamentní

V poslední době se se zvýšenou frekvencí hovoří o vymírání české populace, bije se na poplach a politici se hojně předhánějí v nápadech, jak zvrátit nepříznivý demografický vývoj. Zdá se však, že mezi porodností novorozenců a rozením rozumných politických řešení je přímá úměra, že stejně málo plodný jako český národ jeví se český parlament, neboť to, s čím přicházejí poslanci či vládní sociální inženýři, lze jen ztěžka za zralý plod lidského ducha považovat. Tak kupříkladu nápad pana poslance Karase na zdanění bezdětných párů, který byl logicky kritizován dokonce i členy jeho vlastní politické strany. Otázkou ovšem je, jak to bylo skutečně míněno. Z hlediska katolického by mělo být zcela lhostejno, zda nově příchozí na svět je Čechem či národnosti jiné, důležité by mělo být, zda z něj bude vychován zbožný křesťan. Co do národnosti? Jenomže obhajoba onoho nápadu byla doprovázena varovnou zmínkou o vymírání Českého národa, což zavání nacionalismem a zní jako bití na poplach, neboť v pozadí onoho volání je obava, že různé národy, v naší republice se pomalu domestikující, Čechy jednoho krásného dne převálcují. Být to nápad holé hlavy, nebylo by na něm nic divného, Čechy Čechům patří k ideologické výbavě českých nácíčků, ale z hlavy zbožného katolíka to zní věru divě. Boží lid je řeči rozličné a vydělování jedněch národů proti druhým je v rozporu s křesťanským učením. Je tu ovšem možný ještě jiný výklad, který by spíš patřil do myšlenkové dílny ministra sociálních věcí: tím, že nepřivádějí na svět potomky, zvyšují bezdětní do budoucna sociální rizika, neboť nebude kdo by živil důchodce a nadto každý bezdětný pár zcela sobecky ochuzuje náš sociální stát o budoucí daňové poplatníky, za což by měl zaplatit, protože státní kasa v rukou socialistické vlády je z principu děravá jako řešeto a je třeba do ní neustále přihazovat, odři koho odři. Stejně tak ona zamýšlená podpora rodin, s níž socialisté přišli, patří do onoho soudku a má, po pravdě řečeno, jistou, byť zvrácenou, logiku. V dlouhodobém horizontu, za nějakých dvacet let, s podporou státu zrozená dítka, začnou svými daněmi plnit státní kasu. Stejně tak, jako ji dnes plní Husákovy děti, budou do státního rozpočtu přispívat Grossovy děti, pokud ovšem nějaké mladé páry na ten špek skočí a přivedou na svět potomky, které bude hned na začátku jejich profesní kariéry čekat tak kruté zdanění, že jim nebude stát za to, aby pracovali. Kdo pamatuje, jak to bylo ve Švédsku před dvaceti roky, ví, o čem je řeč.

Pokud jde o porodnost a její souvislost s křesťanskými rodinami, neměli by se lidovečtí poslanci příliš obávat o vymření, neboť jistě dobře vědí, že v katolických rodinách, o protestantských ani nehovoře, jsou tři a více dětí běžnou normou. Že se nemnoží bezvěrci by jim de facto mohlo být jedno. Je tu ovšem ještě jedna možnost, jíž je zrušení celibátu. Argument, že kněz s rodinou na krku by se nemohl plně věnovat své duchovní činnosti neobstojí, zvláště podíváme-li se na rodiny protestantských farářů, kde se to potomky jen hemží. Krom toho, první povinností zbožného muže je přivést na svět děti, na což římská církev jaksi pozapomněla.

Místo nezralých nápadů by se poslanci, jimž jde o blaho národa a následujících generací, měli soustředit na vyřešení zcela protismyslného stavu takzvané sociální péče o osiřelé, opuštěné a odložené děti a novorozence, čekající na adopci či náhradní rodičovskou péči neúměrně dlouho. Pokud jde o Český národ, ten neskoná, jak věštila kněžna Libuše, a prorokům se sluší věřit. Zda neskoná zdravé české myšlení, neodvážil se nám doposud nikdo zcela jednoznačně oznámit.

David Jan Novotný