ARCHIV

Oba moji prezidenti

Nedávno vydaná knížka Emanuela Mandlera Oba moji prezidenti, jakýsi dvojportrét Václava Havla a Václava Klause, sestavený z úvah, které autor porůznu publikoval, a doplněný o komentář, který z knihy dělá celek, vzbudila v českých médiích nezaslouženě malý zájem. Protože ji považuji za pozoruhodnou, chtěl bych to vykompenzovat aspoň tím, že zde uvedu úvodní slovo, jež na její prezentaci pronesl někdejší šéferedaktor Tváře Jan Nedvěd.

Vážení přítomní,

připadl mi čestný úkol pronést pár slov k vzdání knížky mého přítele Mandlera „Oba moji prezidenti“. Takříkajíc jsem si to vykoledoval jednak svou čtenářskou účastí při prvních verzích jednotlivých částí textu a sdělováním čtenářských dojmů autorovi, jednak pomocí technického rázu při korekturách, které bylo třeba udělat v krátkém termínu. Autor mou účast ocenil s velkorysostí jemu vlastní poděkováním na předsádce knihy. Nesmírně si toho vážím, i když podle mého soudu jsou použitá slova „rada a pomoc“ v přátelském úmyslu nadnesená.

To je ale z celého textu jediná pasáž, které by se takovéto zkreslení reality dalo vytknout. Když jsem pročítal knížku jako celek, snažil jsem se udělat si poznámky k jednotlivým tématům, soudům či dedukcím, na které bych chtěl čtenáře zvlášť upozornit, ať už pro pouhou volbu tématu, pro logickou dedukci, nebo schopnost podrobit srozumitelné kritice demagogické formulace oponentovy. Mandler argumentuje věcně a bez ironie.. To je mimochodem jedna z věcí, která mi na této knížce připadá pozoruhodná: téměř naprostý nedostatek ironie a posměchu v argumentaci vůči názorům, které to na sebe přímo přivolávají. Pro celý text je ostatně příznačný řekl bych až gentlemanský přístup ke kritizovaným osobám.

Jak vidíte, jakési poznámky jsem si tedy udělal, jenomže jich bylo mnohem, mnohem víc a já jsem na strašných rozpacích, co ještě vybrat: je toho tolik, tolik závažných a většinou na veřejnosti tabuizovaných či povrchně traktovaných témat: vražednost tzv. národní jednoty pro kritické myšlení, záměna politiky za morálku s tragickými důsledky pro obě tyto oblasti, nereflektované navázání české státnosti na revoluční a nenávistí naplněné období poválečné republiky atd. atd.

Nečte se to právě snadno. Ale soudím, že to, že pro mne Mandlerovy texty nejsou snadno čitelné, není způsobeno mou čtenářskou indispozicí. Je to vyjádření velmi banální, ale jiné nemám: přinášejí zpravidla „něco nového“, něco podstatného, něco, co jako čtenář cítím jako nesmírně důležité pro sebe, ale především pro české národní společenství.

Pojmem „národ“ se autor v knížce výslovně nezabývá, ale zřetelné je, že to je jedno ze základních hledisek, ze kterých svou kritiku obou prezidentů vede. V souvislosti s pojednáním o Havlově eseji „Moc bezmocných“, který autor považuje za ideový základ toho, čím se kriticky zabývá na mnoha místech textu, totiž „nepolické politiky“, se na str. 54 říká: „Statické rozdělení společnosti na hrstku vyvolených intelektuálů a masu jednoduchých, prostých individuí je vlastně pravým opakem toho, co přinesl tolik kaceřovaný vývoj etnického a jazykového národa v obrození. Tedy přesvědčení, že bez ohledu na víru, vzdělání i politické zaměření jsme si všichni rovni jako členové jednoho národa a že musíme pro bližního udělat vše, co je v našich silách.“

Ještě malou poznámku k „nesnadnosti“ Mandlerových textů: když jsem byl to kratičké období šéfredaktorem Tváře (dohromady ani ne tři roky), došlo mi poměrně brzo, jak jsou jeho příspěvky pro časopis závažné a vítal jsem jak každou volbu tématu, tak jeho následné zpracování – a to byla skutečně dřina. Přepisoval dost ještě v tiskárně při náhledu a mně bylo jasné, že se mu to nedá vyčítat. Říkal totiž věci, které do té doby nikdo neformuloval, nemohl si prakticky nic vypůjčit nebo alespoň něco parafrázovat. A tak mu to šlo těžko, texty byly pro něho stejně nesnadné jako potom pro čtenáře.

Myslím, že něco takového se dá říci i o dnešní knížce. Jednu výhodu však oproti článkům ve Tváři má: obsahuje – i když vcelku poskrovnu – memoárové prvky, jelikož jakožto účastník disentu a na nějakou dobu po listopadu též aktivní politik, toho autor zažil dost i na vlastí kůži. Jak už jsem ale poznamenal, jsou tyto prvky použity pouze tehdy, když to autor považuje za dokreslující k analýze. Pokud vím, paralelně s „Oběma mými prezidenty“ vznikaly též jeho skutečné memoáry nazvané „Signály z jiného tisíciletí“ uveřejňované na pokračování v internetovém časopise Bohumila Doležala Události. Protože nevlastním počítač, nemám pravidelný přístup k internetu a znám tedy jenom úryvky. V každém případě půjde zjevně o text mimořádně zajímavý a tentokrát i „snadno“ čtivý, který, doufejme rovněž najde nakladatele.

Na závěr bych rád poděkoval nakladatelství Libri jak za zájem o texty, které v českém prostředí nesklízejí právě oficiální obdiv, tak za rychlost, s níž knížku vydalo. A autorovi a příteli děkuji za dřinu, kterou si s textem dal a především za odvahu formulovat věci, jejichž nevyslovení by bylo ke škodě nám všem, které však sami říci neumíme.

Jan Nedvěd