ARCHIV

Projev Josefa Škvoreckého na 3. sjezdu SČSS

Dovolte mi říci několik slov poněkud, obávám se, soukromého rázu. Ale snad vás přesto budou zajímat.

Dostalo se mi do ruky dílo La littérature à travers du monde contemporaine, jakýsi přehled současné světové literatury. Je tu také malininká kapitolka o literatuře české a slovenské a podstatná část této malininké kapitolky je věnováno mně. Končí zjištěním, že po vydání Zbabělců mé jméno z literárních časopisů zmizelo a o mém dalším osudu není nic známo.

Nevím, jaký měli autoři přístup k pramenům současné češské literatury, ale zřejmě špatný, protože jinak by se jistě setkali s mými povídkami a články, které jsem v letech 1960-63 opublikoval v Hostu do domu, v Plameni, ve Slovenských pohĺadoch, v Kultuře, v Kulturní tvorbě, ve Světové literatuře a jinde, nebo s mýámi doslovy a komentáři k takovým dílům jako Faulknerova Báj nebo Babbit Sinclaira Lewise, atd. Ostatně, mohli se na mne zeptat třeba mé ženy, která se předloni přes dva měsíce potulovala s jednou uměleckou skupinou po francouzských divadlech a měla dokonce několik kritik ve francouzském tisku.

Je ale také možné, že o mně autoři té knihy prostě nic dalšího vědět nechtěli. Protože když na Západě chtějí, vědí o člověku velmi dobře. Současně se zmíněným francouzským dílem vyšla např. moje povídka „Sam píše recenzi“ v americkém magazínu Atlas, aniž přitom jeho redakce požádala naši literární agenturu o autorizaci, ačkoli celý obsah Plamene je podle platných mezinárodních dohod autorskoprávně chráněn. Takové praxi se, pokud vím, říká „breach of copyright“, porušení autorského práva.

Ale abych nebyl obviněn, že chodím kolem, horké kaše. Ano, přátelé, měl jsem literární malér a nebyl jsem první ani poslední spisovatel na této zemi, který si svým psaním způsobil horké chvilky. Nebudu předstírat, že doba po vydání Zbabělců byla pro mne idylkou. Ale mohl bych se vůbec pokládat za spisovatele, kdybych kvůli tomu fňukal a doprošoval se sympatií útlocitných lovců senzací doma i v zahraničí? Mám a měl jsem přátele, měl jsem čtenáře a věřil jsem své věci. Ne tomu, že jsem napsal geniální román nebo třeba jen dobrý román, ale tomu, že jsem ten román napsal upřímně a ze všech svých sil a schopností, kterých – ať už jsou jakkoli malé nebo velké – jsem vědomě k výrobě skandálního úspěchu nezneužil.

Víc spisovatel pro svůj klid nepotřebuje. Chtěl jsem uptřímně přispět svým nepatrným podílem k životu naší české literatury, chtěl jsem se tímto románem přihlásit k marxistické analýze společnosti. Netoužil jsem, aby o mně psaly Time a Life, a myslím, že jsem nezavinil, jestli o mně psaly. A když, tak jenom vzdáleně, svou tvrdohlavostí vůči s. Fikarovi a s. Kocourkovi i jiným redakčním pracovníkům nakladatelství. Je mi také zcela lhostejné, povýšil-li mne jakýsi francouzský novinář na vůdce českých „beatniků“, kteří si prý říkají „prašivá koťata“. Kdybych byl chtěl docílit takových věcí, byl bych asi propadl panice a posypal si hlavu popelem farizejského pokání.

Já však toužil po ohlasu čtenářů, po tom nejkrásnějším spisovatelském pocitu, když se autor z čtenářských úst dozví, že nad jeho stránkami čtenář poznal sám sebe. Po tomto nejtěsnějším styku člověka s člověkem, jaký umožňuje literatura a jaký dává spisovateli naději, že ta jeho podivná činnost není přece jen tak docela zbytečná, ani v našem století gigantických revolucí a vědeckých zázraků. A protože jsem byl hluboce přesvědčen o pravdě marxistické analýzy dějinného procesu a protože jsem věřil v dobré lidi, kteří stále a v každé společnosti a za každé situace ještě žijí, zůstal jsem klidný. Věřil jsem, že dělá-li člověk svou práci poctivě a s poctivým úmyslem, nemůže se mu, dříve nebo později, nedostat spravedlnosti.

V minulých letech mi nešlo o to, bude-li můj román uznán za dílo dobré nebo špatné a já za člověka talentovaného nebo za grafomana. Šlo mi o to, aby moje kniha byla uznána za upřímný pokus omylného adepta tohoto nejtěžšího, protože nejúplnějšího z umění, a na mě aby se hledělo jako na spisovatele, který nechce nic míň než přispět svou literární prací jk společnému dílu poctivých spisovatelů této země a naší socialistické společnosti. A to, pokud jsem rozuměl slovům referátu s. Skály, se stalo. Pevně věřím, že se tak stane i v případech ostatních literárních a uměleckých pracovníků, jejichž práce byla narušena dozníváním metod, cizích metodám umělecké diskuse, o nichž o některých zde včera mluvili soudruzi Kundera a Šotola a z nichž někteří, obávám se, třeba s. Vohryzek nebo s. Lederer, byli např. existenčně postiženi nesrovnatelně citelněji než já.

Pokud pak jde o to, budu-li já kdy dobrým spisovatelem, napíši-li příběhy, které by potěšily naše čtenáře, to záleží te´d už jen a jen na mně.

Víc spisovatel nemůže od společnosti chtít, nic lepšího mu společnost nemůže poskytnout.(Potlesk)

***

Pozn.:

Celý sjezd byl poznamenán účtováním s „přehmaty minulosti“, k nimž ohavná difamační akce proti Škvoreckého Zbabělcům z přelomu let 1958-59 patřila. Dokonce i po sjezdu odvolený první tajemník ČSSS, stalinista Ivan Skála, v úvodním projevu prohlásil: „S odstupem doby (šlo o odstup cca 4 let! bd) možno říci, že osudy této knihy a atmosféra, která byla vytvořena okolo ní, nepřinesly prospěch.“ Pokud jde o publikační možnosti po skandálu, autor poněkud přehání, měl na nějakou dobu utrum. Pokud jde o jeho marxistickou víru, neračte to brát příliš vážně, je to jen nedůstojná úlitba v době, kdy byla v podstatě zbytečná. Stejnou a stejně zbytečnou úlitbou je rituálně opovržlivé mluvení o západních médiích.