ARCHIV

Pozdrav ze záhrobí

Název „Dopis sta“ má v sobě jakousi orientální symboliku. Trochu připomíná „bandu čtyř“. Zde ovšem jde o společnost úctyhodnou, skládající se povětšinou z vysloužilých politiků a z intelektuálů (intelektuál je, jak se zdá, něco, v co se politik po dlouholetém úspěšném působení mění podobně, jako se z velké a jasné stálice stává černá díra; na rozdíl od činného politika nemá najednou žádnou skutečnou zodpovědnost a může tedy klást požadavky bez ohledu na to, jsou-li reálné a smysluplné.

V dopise signatáři tvrdí, že prezident Putin v Rusku podvazuje svobodu a nezávislost tisku. Ničí brzdy a protiváhy ruského federálního systému, pronásleduje a zatýká své politické oponenty. Hodlá využít tragedii v Beslanu k dalšímu utužení autoritářského systému. Rusko se za jeho vlády vrací k militaristické a imperiální politice a vyhrožuje svým blízkým sousedům. Tváří v tvář tomuto nebezpečí Západ selhává: „Naší politice se nepodařilo přispět k demokratickému Rusku… měli bychom se zcela jasně postavit na stranu demokratických sil… V tuto historickou chvíli, kdy Západ prosazuje přechod k demokracii po celém světě včetně oblasti Středního východu, považujeme za nevyhnutelné, abychom na jednání Moskvy nepohlíželi jinak.“ Demokratické země EU a NATO by tedy měly na Rusko působit.

Dopis podepsal i exprezident Havel a mezi jeho adresáty je nynější prezident Klaus. Jde tedy v jistém slova smyslu o pozdrav z politického záhrobí: teď ukaž, co jsi zač.

Klaus se, jak se dalo čekat, vyjádřil velmi rezervovaně: „Nemám žádné důkazy o tom, že prezident Putin systematicky omezuje svobodu, uvězňuje politické soupeře a vězní vůdce nevládních organizací.“ Nemyslí si, že by Rusko spělo k diktatuře, a necítí se být jako představitel, poměrně blízké země zastrašován. Zdá se, že problém spíš bagatelizuje – to ovšem není ještě žádný argument pro samotnou výzvu.

Stanovisko sta intelektuálů a politiků je ušlechtilé: projevují starost o ohrožení svobody v zemi, kde to se svobodou nebývalo nikdy příliš valné, vyslovují podporu tamním demokratům. Nepochybně vylepší podepsaným image. Jiná otázka je, jaký může mít politický smysl a dopad.

Otázka je především, nakolik se popis situace v Rusku opírá o skutečnou znalost ruské problematiky – a dále, jak vlastně může EU a NATO poměry v Rusku prakticky ovlivnit.

K tomu prvnímu: v dopise se vůbec neříká, kdo jsou v Rusku ty „demokratické síly“, jež je třeba podpořit. Už to navozuje jisté pochybnosti. Nejsem expert na ruskou problematiku, ale některé věci jsou zjevné každému, kdo se o politiku jen trochu zajímá. V jelcinovském Rusku probíhala demokratizace a decentralizace formou rozkladu, jak tomu bývá v zemích, kde má demokracie jen velmi slabé tradice. Propojení politické a ekonomické moci, jaké tu vzniklo, převyšuje dnešní český standard přinejmenším tisícinásobně. Moc jakoby ležela na zemi a stačilo ji zvednout. Potěmkinská bolševická federalizace ze změnila na postkomunistickou cestou divoké privatizace gubernií do rukou příslušníků nové politické a ekonomické elity. V sázce byla integrita státu. Chaotické poměry činily Rusko i pro jeho partnery zemí dosti nevypočitatelnou.

Podobnou hrozbu dezintegrace znamenala i vleklá čečenská krize. Požadavek úplné samostatnosti byl něco, na co čečenské vedení zjevně po žádné stránce nemělo. Pustošivá válka nakonec dospěla do jakéhosi falešného kompromisu: Čečenci se tvářili, že jsou samostatní, Rusko, že jsou součástí ruské federace. První, co nový stát udělal, bylo zavedení šaríji. Frustrace z nejistého postavení vedla pak čečenské velitele k tomu, že se pokusili svůj problém exportovat vojenskou cestou do sousedního Dagestánu. Nato Rusové Čečensko dostali pod kontrolu a jako odveta se začal v Podkavkazí i v ruském centru rozmáhat čečenský terorismus. Rusové se samozřejmě mohli v Čečensku chovat o hodně lépe. Těžko však přehlížet, že úplně osamostatnění Čečenska budilo v ruském vedení obavy, které by neměly být až tak nepochopitelné: totiž obavy z dominového efektu.

Je málo sporné, že se Putin a ruská vláda snaží využít situace po brutálních teroristických útocích k tomu, aby si zjednodušili situaci a posílili ústřední moc. Dělají to i vlády v zemích, kde má demokracie hlubší kořeny než v Rusku. Poznat, co z toho lze ospravedlnit (na posilování ústřední moci an sich nemusí ještě být nic špatného) a co ne, si vyžaduje hlubších znalostí a kritické analýzy, na niž si sám netroufám a autoři „Dopisu sta“ mne ničím nepřesvědčili, že by ji byli provedli. Pokud pak jde o export demokracie ze Západu do Ruska, lze ji dovézt jen tolik, co ruská společnost vydrží: jinak bude znamenat prohloubení rozvratu a rozvrat se velmi často zvrtne v pravý opak demokracie – přičemž o Rusku to platí dvojnásob.

Zbývá druhá otázka: jaké jsou faktické možnosti pomoci „ruským demokratům“ (přičemž ani pořádně nevíme, kdo to je). Zřejmě by mělo jít o nějaký důrazný nátlak: toho ovšem taková rozhádaná slepičárna, jakou je dnešní EU, bude sotva schopná – a možnosti ČR jsou limitovány tím, že je co do počtu obyvatel dvacetkrát menší než Rusko.

Tím nemá být řečeno, že by např. otázka svobody médií v dnešním Rusku nebyla věcí ožehavou a naléhavou: proměna Ruska k lepšímu začala kdysi (podobně jako pražské jaro 1968) uvolněním v oblasti sdělovacích prostředků. Není od věci předpokládat, že utužení může signalizovat opačný proces. Zvláštní je na tom jen to, že mnohá opoziční média byla za Putina v rukou odbojných bojarů. Co to pro ně a pro způsob jejich psaní znamenalo?

Tyto a podobné otázky je třeba zodpovědět, než se pustíme do vznešených proklamací. Rusko bude i do budoucna znamenat pro své bližší i vzdálenější sousedy, a také pro Evropu a USA, problém. Nesnažme si ten problém zjednodušovat.

3. října 2004