ARCHIV

O kádrování

Jsou pojmy,u nichž si z minula pamatujeme, že označují něco, co se dělat nemá. Zároveň jsme pozapomněli, někdy docela rádi, co vlastně znamenají. Víme jen, že když jimi něco označíme, říkáme tím, že je to něco víceméně zavrženíhodného. O to, zda označené odpovídá slovu, jímž je označujeme, se pak už nikdo moc nestará.

Tak kdysi redaktor jednoho levicového deníku označil za kádrování, když kdosi (upřímně řečeno byl jsem to já) upozornil na normalizační minulost jeho kolegy. A nedávno komunistický europoslanec Vladimír Remek, který kdysi proslul tím, že ho Rusové vystřelili do vesmíru, obvinil z kádrování ty, kteří měli výhrady k minulosti jeho nového tajemníka, někdejší moderátorské hvězdy husákovské Československé televize.

Kdyby sem tedy dnes někdo spadl z Marsu a snažil se na zmíněných dvou příkladech dobrat toho, co to vlastně kádrování je, usoudil by, že kádrovat znamená mluvit o nepříjemných věcech z minulosti, pokud se dotýkají lidí, kteří dnes žijí a dokonce dělají kariéru. A zasvěcení by mu patrně vysvětlili, že jsme se v listopadu 1989 v zásadě dohodli na tlusté čáře za minulostí (totiž za tou naší): zapomeňme na to, co kdo z nás prováděl, a dívejme se do budoucnosti! Všechno ostatní je kádrování.

Podle tohoto pojetí je kádrování skoro všechno. Uveďme tedy jiný příklad, který pojem poněkud zužuje.

V jednom levicovém listě (totiž shodou okolností v tomtéž, který jsme už zmínili) se před nedávnem objevila zajímavá zprávička: strýc jednoho z protagonistů případu Kořistka byl údajně před časem podezřelý z tunelování.

Ponechme teď stranou vykutálenou formulaci „byl podezřelý“: znamená totiž, že byl podezřelý, ale teď už není, protože jinak by ve zprávě stálo: byl odsouzen za… Člověk prostší letory tuto jemnou nuanci ovšem nezaznamená a řekne si: vida, jablko nepadne daleko od stromu. To, že je to strom sousední, mu nevadí.

Jenže i kdyby byl dotyčný strýček vystavěl tunel všech tunelů, obepínající celou zeměkouli, měl by s tím jeho synovec co do činění jen tenkrát, kdyby mu byl při tom pomáhal. Máme před sebou krásný případ kádrování ve vlastním slova smyslu: synovcům se přičítá odpovědnost za to, jaké mají strejčky.

Kádrování neznamená, že se u lidí pídíme po vlastnostech či okolnostech, které by mohly hrát významnou roli při tom, co od nich očekáváme. Kádrování není, když si vedení supermarketu zjišťuje, zda ti, kteří se u nich ucházejí o místa jako skladníci, prodavačky a mzdové účetní, neprosluli v minulosti tím, že ukradli, co jim přišlo pod ruku. Kádrováním naopak je, když si zjišťuje, zda uchazeč věří v Boha či zda někdy nekradla jeho prateta.

Klasickým příkladem kádrování je zjišťování původu: nejprve rasového, později třídního. Obojí má srovnatelnou závažnost.

To, o co jde, je tedy rozlišování mezi informacemi relevantními a irelevantními. Mezi tím, do čeho se nos strkat nesmí, a tím, do čeho se naopak nos strkat musí. A to bez ohledu na jakákoli na první pohled ušlechtilá sametová předsevzetí. Protože všechno nebo skoro všechno se dá člověku odpustit. Je ale krajně nepraktické a dokonce nemravné to rovnou zapomínat.

3. října 2004