ARCHIV

Lobbisté a soutěžící

Zatčení Marka Dalíka a Jana Večerka bez jakéhokoli přímého důkazu je činem krajně podezřelým, i když by měli oba pánové vedle kritiky policejní zvůle zpytovat i své vlastní svědomí; nebýt nesmyslné schůzky s poslancem Kořistkou (kterého se údajně – ale právě že jen údajně – pokusili podplatit), nemusela se o ně policie vůbec zajímat.

Podle zasvěcených komentátorů nemá kauza žádné uspokojivé řešení. Buď se zjistí, že naše policejní složky plní politickou objednávku, nebo se pokus o korupci podaří prokázat, a to bude znamenat – jak alespoň soudí Jindřich Šídlo v MfD z 1. 10. 2004 – totální diskreditaci ODS a „další důvod k všeobecnému znechucení z politiky coby špinavé hry“. S poslední tezí by bylo možné polemizovat: strana před lety čelila skandálu s falešnými sponzory, a dokud předstírala, že se jí to vlastně nijak netýká, nemusela se ani bát žádné diskreditace. Proti „všeobecnému znechucení z politiky“ zatím pomáhal jednoduchý lék: zatloukat. A nikdo nemůže s jistotou vědět, že jeho účinky už pominuly.

*

Jakékoli rozuzlení celého případu je ovšem stále v nedohlednu a prostor pro nejrůznější spekulace je tak otevřený do všech stran. Více než všechny možné scénáře mě však v tomto mezičase zajímá podivná profese třetího aktéra oné červencové schůzky, tak osudné a stupidní zároveň. Povolání pana Dalíka (poradce) i pana Kořistky (poslanec) si totiž dovedu představit vytištěné na jejich vizitkách; Jan Večerek byl ovšem médii představen jako lobbista, a něco takového nejspíš žádný novinář z žádné vizitky nevyčetl.

Až doposud jsem měl za to, že výraz lobbista – před vypučením celé kauzy ostatně nepříliš frekventovaný - neoznačuje žádné povolání, ale dílčí roli, spojenou s konkrétní situací. Právě takovou příležitostnou rolí je i zákazník, cestující, vedoucí zájezdu, divák, pacient či klient. Některé aktivity zůstávají zajisté kdesi na pomezí, kupříkladu pouliční směnárník, vulgo „vekslák“; divadelní kritik je pochopitelně cosi jako „profesionální divák“, zdravotní pojišťovny vědí o „profesionálních pacientech“, a nedostatkové hospodářství vytváří „profesionálního zákazníka“, který je pak zesměšňován coby frontový bojovník. V tomto smyslu můžeme opravdu hovořit o profesionálním lobbistovi, kterého všichni znali už za časů reálného socialismu, jen ho neuměli pojmenovat tak pěkným cizím slovem. Mluvilo se tedy nikoli o lobbistovi, ale o někom, kdo „má známosti“. Ale jen mluvilo. Noviny nám žádného konkrétního lobbistu nikdy nepředstavily, a není proto divu, že jsme prezentací Jana Večerka poněkud zaskočeni.

A přitom by měli lobbisté dostat do budoucna v našich úvahách mnohem více místa, ba stálo by za to věnovat jim i nějakou tu teoretickou studii, zvláště v souvislosti s častými diskusemi o tom, jak by mělo vypadat naše školství. Už mnoho let zde totiž existuje představa, že škola by neměla plnit hlavy žáků neužitečnými vědomostmi, a o to víc by měla rozvíjet některé dovednosti, zejména schopnost komunikovat s druhými, orientovat se ve světě, umět se prezentovat, řešit konkrétní problémy a vyhledávat důležité informace. Při důsledném uplatnění by takováto koncepce vlastně vychovávala zběhlé lobbisty, třebaže cílem každého pedagoga je pochopitelně všestranně rozvinutá osobnost...

Tradiční škola, ta, kterou všichni známe, trvá zarputile na spoustě faktografických znalostí, a budoucímu lobbistovi může sotva něco nabídnout. Její absolventi bezpochyby disponují jistými vědomostmi, které však bez hledání souvislostí nezaručují ani slušný „všeobecný přehled“, a samy o sobě jsou využitelné pouze v různých soutěžích a kvízech. Stará škola tedy vychovává především křížovkáře a soutěžícího – popřípadě diváka soutěžních pořadů, kdežto lobbisté se doposud rekrutují z těch, kteří ve škole nedávali pozor.

O soutěžících není pak nutné psát žádné objevné úvahy, ani je nějak obšírně představovat. Všichni přece známe ty plaché introverty, kteří vědí, jaké je hlavní město Ománu, sotva by však dokázali důvěrným poplácáním na rameno ujistit vrchního číšníka, že nemusí hledat drobné nazpátek. Většinou také neznají křestním jménem žádného barmana ani recepčního.

Profesionální lobbista je v tomto ohledu jakýmsi opakem profesionálního soutěžícího. Jeho život plyne od jedné schůzky k druhé, přičemž hlavním účelem schůzky je dohodnout nějakou další schůzku. Lobbista ovšem takovému způsobu existence rád obětuje svůj čas, neboť dobře ví, že by ho sotva využil kloudněji.

Reformátoři našeho školství tak mají stanovené jasné mantinely, mezi kterými se mohou pohybovat jejich představy o správné výchově. Každý si musí předem vybrat, zda chce vychovávat spíše soutěžící nebo lobbisty.

Osobně jsem přesvědčen o tom, že by na našich školách mělo být komunikaci věnováno více času než doposud. Nabízím tedy k úvaze, zda by takový předmět nemohli vyučovat vysloužilí lobbisté, kteří v jistou chvíli nahlédnou závratně bezednou prázdnotu svého bytí, a rozhodnou se začít nový život, v němž tvůrčím způsobem uplatní to nejlepší, co se naučili v tom starém.

Martin Vrba