ARCHIV

Nové tisíciletí, nové značné starosti

Na konci dvacátého století jsme se snažili bilancovat a souhlasili, že to byla doba rekordně zajímavá, novátorská a krvelačná. Dvě ideologie - nacismus a komunismus – se zasloužily o hory, pohoří mrtvol. A lidstvu se též dostalo zbraní k svému důkladnému vyhlazení. Horší už to být nemůže.

I může, jak jsme se začali přesvědčovat hned v prvním roce nového století. Na scéně se objevily nové destruktivní síly, s nimiž si nedovedeme poradit. Už to není konflikt supervelmocí, ale mezinárodních teroristů a civilizovaného světa. Dřív jsme měli Berlín a Moskvu se zřetelnou adresou, teď máme Al-Kajdu, amorfní skupenství, anonymní až do okamžiku, kdy nečekaně a hodně třeskutě zasáhne. New York, Madrid, Bali - takový internacionalismus v praxi. My jsme zřetelní, identifikovatelní, kdežto oni nejsou – výhoda k nepřebití.

Další výhodou je jejich nihilismus: na rozdíl od nacistů a komunistů, kteří sice hodně zabíjeli, ale sami dávali přednost životu, etický temperament mohamedánských fanatiků vyjadřuje jejich milovaný idol Osama bin Ladin slovy „My milujeme smrt stejně tolik, jako nevěřící milují život.“ Je povinností zbožných muslimů vyvraždit co největší množství nevěřících psů k potěše Alláha. Takto rozhodnuto, přikázáno už v roce 1998. Nastolen tak kult smrti a není nedostatek dobrovolníků sebevražedně se odpálit, odspěchat k zaslouženým radovánkám v ráji a na tomto světě pyšná, nikterak tuchlící rodina obdrží tučnou finanční kompenzaci. (Není však známo, že některý z takto vábících kazatelů šel osobně sebevražedně explodovat či že by k tak bohulibému záměru ponoukl své vlastní potomky. Jeden příklad za přemnohé: významný duchovní Yusuf al-Qaradawi, který vydal fatwu zabíjet americké civilisty, poslal své děti na studie do Anglie, k nevěřícím psům.)

Fouad Ajami, výtečný znalec islámského světa, teď nedávno (U.S.New & World Report, 20.9.2004) se zmínil o 34. sultánovi otomanské říše: Abdul-Hamid II, vládl od 1876 do 1909. Kdykoliv se objevil na veřejnosti, vždy tak učinil s děťátkem na klíně. To byla jeho životní pojistka, neboť tehdy správně předpokládal, že žádný atentátník přece na něj nezaútočí. O kolik krvavých mil jsme od té doby, za necelých sto let, v ruském Beslanu pokročili! Dětí se zmocnit, mučit hladem, žízní, střílet je do hlavy či do zad. A nikterak se za takové iniciativy omlouvat. Tento druh novodobých nihilistů rovněž uřízne hlavu tomu kterému rukojmí – procedura prý trvající až dvacet minut. Sympatizující arabské televize takové hrůzostrašnosti vysílají do světa. Ejhle další novinka – TV terorismus, se záměrem pořádně poděsit lidstvo.

Osama bin Ladin se dal slyšet, že za úspěch bude teprve považovat čtyři miliony zabitých Američanů. K takovému výkonu bude ovšem potřebovat zbraně ABC (atomové, bakteriologické, chemické), zejména ty od písmene A. Jedna bomba, 10 kilotonů, odpálená v centru Manhattanu, by mohla zabít lidí jeden milion.

Někteří experti vyjadřují názor, že útok s použitím jaderné zbraně je již neodvratitelný. Poněkud méně pesimistický je Graham Allison, někdejší děkan na Harvardově univerzitě (též bývalý náměstek ministra obrany) , ve své knize Nuclear Terrorism (Times Books, 2004). Kritizuje jak Kongres, tak Bílý dům a zdůrazňuje mimořádnou důležitost mezinárodní spolupráce. Na světě už jsou tisíce takových příšerných nositelů zkázy. I když se jich podaří uhlídat 99 procent, stačit to nebude. Však zbylé jedno procento znamená existenci 200 jaderných zbraní. Největší starost působí ruské zásoby, bomby velikosti zavazadla, s nímž pak terorista do země přiletí nebo pošle lodí v kontejneru. V roce 1997 Moskva připustila, že z počtu 132 takových kufrů jich 84 nemůže najít.

V odhadovaném počtu 32 zemí je uskladněno desetitisíce potenciálních nukleárních neštěstí v podobě fissionable (štěpný či stěpitelný) material . Devadesát procent toho je v Rusku, kde střežení je chabé a korupce veliká. Teroristé hledají státního sponsora. Pro lidstvo nejnebezpečnějším je teokratický Irán, kdežto marx-leninská Severní Korea by něco takové jen prodala.

Už se utratily miliardy na výzkum obrany proti interkontinentálním raketám, zatímco teroristy s nukleárním či jakýmkoliv vybavením nelze zastavit. Přistávají, připlouvají, přijdou po souši. Odborníci odhadují pravděpodobnost jejich zadržení ne víc než v deseti procentech případů.

Co tedy dělat? Politicky korektní hlavy to mají jednoduché: Washington zavinil všechno. Teroristy že se musíme snažit pochopit, usmiřovat, vysvětlovat, sebeobviňovat.

Vzhledem k nepopiratelné skutečnosti, že moderní terorismus je zvlášť perverzní a účinná forma public relations, bez spolupráce medií by taková snaha byla dost jalová. A sdělovací prostředky se činí, sdělují podle potřeby, přejímají i jazyk teroristů, přihlazují je eufemismy jako radicals či militants, kteří nevraždí, hlavy neuřezávají, ale „popravují“ (to execute), činnost dřív přiznávaná pouze legitimní státní moci.

A pak tu máme Organizaci spojených národů, v níž lze získat většinu hlasů od států, jejichž počet obyvatelstva dohromady nepřesahuje deset procent všeho lidstva. Ve výboru pro lidská práva občas předsedají hrdlořezové a pravidlem se stalo zatracování USA a Izraele jako největších provinilců. Skutečné hanebnosti raději nevidět, agresory konejšit, však na to máme precedenty. Předválečná Liga národů nejednala v případě japonské invaze Manžurie a italské invaze Habeše, poválečná Organizace spojených národů pominula čínské spolknutí Tibetu či konec suverenity Libanonu vojenským zásahem Syrie.

Po vypuknutí druhé světové války v září 1939, Francie po každém Hitlerově vítězství se domáhala dalšího a dalšího mírového vyjednávání, až pak došlo ke svižné porážce Francie a nebylo už o čem vyjednávat. V třicátých letech Neville Chamberlain byl navržen na Nobelu cenu míru, teď v souvislosti s touž poctou zmiňován je Jacques Chirac. Hitler porušoval podmínky versailleské mírové smlouvy po pouhé dva roky. Saddam Hussein tak činil dvanáct let po podepsání příměří v roce 1991. Rada bezpečnosti koncem roku 2002 jednomyslně zatratila Saddamovo počínání, formulovala prázdná ultimata, aniž kdy mínila jednat. Bush tedy jednal bez takového mezinárodního mandátu, načež víc než rok poté Kofi Annan, generální tajemník OSN, Bushovu iniciativu zatratil jako ilegální. (Jak ale legální bylo vlastní počínání OSN? Po porážce Saddama za invazi Kuvajtu, OSN – tedy nikoliv pouze USA – uvalila na Irak sankce, embargo. Saddam pokračoval ve výstavě svých paláců a zahraniční delegace navštěvovaly místní nemocnice a svět se seznamoval se záběry hynoucích dětí bez potravy a léčiv, se samozřejmým předpokladem, že Amerika byla výlučným zdrojem utrpení. V roce 1995 došlo k přijetí programu OIL-FOR-FOOD, pod dohledem OSN prodávat povolené množství irácké ropy a z výnosu do země dodávat potřebné zboží. OSN se tak stala nejdůležitějším hýbatelem irácké ekonomie. Jenže záběry s trpícími dětmi neutuchaly. Distribuci dodaných zásob měla totiž v kompetenci Saddamova vládnoucí strana Baath. Kofi Annan měl vitální zájem, aby OSN si nadále podržela kontrolu nad distribučním programem, o němž na veřejnost proniklo pramálo informací. Šlo o manipulace hodnotami, přesahujícími astronomickou výši sto miliard dolarů. Zlaté to koryto pro tisíc mezinárodních byrokratů a též pro syna Kofi Annana. Z prodeje každého barelu ropy inkasovali provizi 2,2%, na kontě programu se stále pohybovaly miliardy dolarů a výnosný byznys směřoval zejména k Saddamovým oblíbencům Francii a Rusku. Nikoliv Japonsko, ale Rusko dostalo oprávnění stát se dodavatelem japonských automobilů.)

Optimistický předpoklad, že OSN by se zdařile mohla vypořádat s mezinárodním terorismem, rovněž zhatí řada precedentů mezinárodní nemohoucnosti – ať už Rwanda, Kongo, Balkán, další končiny. Nejposlednější z nich je bídný súdánský Darfur velikosti Francie. V roce 2003 vláda v Chartúmu vyzbrojila arabskou milici, která se pustila do kruté etnické čistky. Víc než jednomu milionu domorodců se podařilo uprchnout – a případně zahynout v pouštních podmínkách. Převládá odhad, že v Darfuru do konce roku 2004 ztratí život 300.000 až jeden milion lidí. OSN odhlasovala (4.července 2004) rezoluci, vyzývající Súdán, aby se mírnil, a kdyby tak neučinil, že by došlo k „uvážení dalších opatření.“ Washington se domáhá sankcí. V tom případě ale hrozí veto Francie a Číny, investorů do rozvoje tamějších ropných polí.

Americký Kongres odhlasoval jednomyslně (událost zřídka vídaná) rezoluci, že v Darfuru došlo ke genocidě. Evropské státy s takovou diagnozou raději váhají a arabské státy ji rozhořčeně odmítají. Již jsem slyšel doporučení, aby tedy Washington unilaterálně zasáhl a poslal své jindy již pořádně zaměstnané vojáky zabránit dalšímu krveprolití. Představa milionových, proti americkému imperialismu protestujících mas bojovníků za jakýkoliv mír za jakoukoliv cenu mě od takového alternativy odrazuje.

Po genocidě v Rwandě jsme slyšeli opakované plané záruky a sliby „Již nikdy víc!“ A historie se nám v tomto punktu ovšem opakuje.Nic nového pod tímto sluncem OSN.

Zpět k fenoménu, s nímž jsem začal: nepřítel bez adresy, on má všechnu iniciativu a nám nebývá než počkat, až udeří. Jakoukoliv naši snahu včas zasáhnout, než bude pozdě, pokrokový svět nepřipouští. Doktrinu preventivní války rovněž rezolutně odmítají liberální The New York Times (v úvodníku 12.9.2004).

Tady ve svém americkém sousedství mám několik reprezentantů manuálně pracujícího lidu, žádní intelektuální estéti, a jejich názorům naslouchám se zvýšenou pozorností. Jeden nedávno přišel s požadavkem, abych jakožto profesor politických pavěd vysvětlil tu očividnou nerovnováhu, že islámští fanatici mohou všechno, ale my nic, že mezinárodní právo a morálka má zavazovat jen nás. Že máme, musíme, se bránit s rukama, svázanýma za zády. Co že to je za ekvilibrium? Únos civilistů se stal válečnou taktikou a strategií. Hamas se zmocní tří Izraelců a hrozí jim smrtí, pokud Izrael nepropustí pět set uvězněných teroristů a k takové výměně pak skutečně dojde. Totéž činí Saddamovi pohrobci v Iráku, zmocní se pár civilistů, hrozí uříznutím jejich hlavy a domáhají se propuštění všech žen ze zajetí. Příště budou třeba chtít propuštění všech mužů. Proč nedat únoscům na vědomí, navrhl soused, že my zareagujeme popravami požadovaných osob, jeden za druhým? Že se to zdá být děsivé? Inu, nastaly nám děsivé časy, odložme rukavičky. Hlavy řezat nebudeme, oprátky nám postačí a také si to nafilmujeme a dodáme přislušným arabským televizím k poučení.

Protestoval jsem, že to nepůjde a soused mi doporučil, abych o tom důkladněji přemýšlel. Což teď činím.

Ota Ulč