ARCHIV

Mít za co umírat

Jak je to asi dávno, kdy Čechové naposledy vzhlíželi s úctou k někomu, kdo byl ochoten zemřít za vlast?

Už když jsem napsal tuto první větu, tuto otázku, položil jsem si jinou, mnohem méně důležitou: Mám to sousloví zemřít za vlast dát do uvozovek, nebo ne? Původně jsem to jaksi instinktivně chtěl udělat. Jakoby umírání za vlast bylo něco zcela nereálného, něco, co se říká „jen tak,“ ale všichni přece víme, že to vlastně nemá smysl?!

Jak to, že se v muslimském světě setkáváme s takovou ochotou umírat? Jak to, že to nám, příslušníkům západní civilizace, připadá tak vzdálené, tak cizí, tak děsivé?

Bylo by snadno všechno odbýt nějakou frází o vymývání mozků. Ne že by nestálo za to zkoumat, jaké konkrétní postupy volí organizace, které mají sebevražedné útoky ve své agendě. Ale mám za to, že takové zkoumání je spíše věc pro tajné služby. Fráze o vymývání mozků nám příliš nepomohou z toho důvodu, že adeptů na tento typ sebevraždy je zřejmě dostatek. Museli bychom vymýváním mozků nazvat celou muslimskou či arabskou kulturu, nebo přinejmenším tak veliký její segment, že ten výraz pak stejně ztrácí na významu.

To, že ti muslimové, kteří zemřou v boji při šíření své pravé víry, to budou mít v nebi dobré, ba o stupeň lepší než všichni ostatní, je ostatně známo po celou dobu, co islám existuje. Zkusme najít něco podobného v křesťanství, konkrétně v Písmu.

„Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele,“ říká Pán Ježíš dle Janova evangelia (15,13). Apoštol Pavel to zdánlivě trochu problematizuje, když v 1. listu Korintským píše: „A kdybych rozdal všecko, co mám, ano kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje“ (13,3). To ovšem znamená, že mi ani smrt za pravou víru nic neprospěje, pokud nebudu mít lásku. Láska je v křesťanství víc než víra – přestože bez víry nemůžeme být spaseni.

I v Bibli máme zprávy o těch, kteří zemřeli za víru, či, snad lépe řečeno, pro víru. Ve Skutcích apoštolských čteme o prvním mučedníku Štěpánovi a nedlouho potom o Jakubovi synu Zebedeovu. O těch můžeme směle říci, že zemřeli pro víru v Ježíše. Nedá se o nich ale říci, že „zemřeli při šíření pravé víry.“

V Novém zákoně je ale ještě jedno velmi zajímavé a velmi důležité místo. V Pavlově listu do Říma čteme: „Sotva kdo je hotov podstoupit smrt za spravedlivého člověka, i když za takového by se snad někdo odvážil nasadit život. Bůh však prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní.“ Ejhle, ač se o Ježíši Kristu dá říci, že zemřel pro víru v Boha, smysl jeho smrti byl v tom, že zemřel za nepřátele pravého Boha! Tu se ocitáme u kardinálního bodu křesťanství, u jeho základního paradoxu, který musí všechny, kdo ho nepřijmou, velmi popudit. V tomto bodě se křesťanství zásadním způsobem odlišuje od všech ostatních náboženství. Bůh nejednoho náboženství žádá smrt svých nepřátel. Křesťanský Bůh posílá svého Syna, aby na kříži zemřel místo svých nepřátel. Chápu, že to pravověrnému muslimovi musí znít jako šílenství, jako nesmysl, jako rouhání. „Kdo trochu tomu rozuměl, pochopil ihned všecko. Kdo něco na tom nechápal, nepochopil už nikdy nic,“ napsal kdysi Pavel Rejchrt. Že je to paradox, který zní mnohým jako nesmysl, věděl už apoštol Pavel: „Protože svět svou moudrostí nepoznal Boha v jeho moudrém díle, zalíbilo se Bohu spasit ty, kdo věří, bláznovskou zvěstí“ (1Ko 1,21). Písmo nás však nenechává na pochybách, že máme jít cestu svého Mistra: „Podle toho jsme poznali, co je láska, že on za nás položil život. A tak i my jsme povinni položit život za své bratry“ (1J 3,16).

Začněme nyní z jiného konce: Naše západní civilizace je zřejmě první (a patrně i poslední) v celých dlouhých lidských dějinách, která počítá s naplněním lidského života už nyní, „v tomto čase.“ Mám za to, že všechny ostatní kultury, civilizace, náboženství – snad až na několik málo antických filozofů – jaksi věděly, že „to hlavní“ teprve přijde. Marx tuto víru označil za opium lidstva, a v této věci s ním západní civilizace více méně tiše souhlasí.

A nyní se tato naše civilizace, se svou nevěrou ve věčný život, střetává s jinou kulturou, kde věčný život hraje úlohu velmi důležitou. Máme obrovskou technologickou převahu. Byl to Napoleon, kdo ovšem kdysi prohlásil: „Na světě jsou jen dvě rozhodující síly: meč a duch. A duch vždycky zvítězí nad mečem.“

Záměrně jsem napsal „duch“ s malým d. Konflikt s islámem je konflikt duchovní. Západní politici (a mnozí publicisté) se tomuto tvrzení budou vehementně bránit, a mají k tomu celou řadu důvodů. Bohužel, jedním z hlavních je ten, že je-li tomu tak, pak situaci, ve které jsme se ocitli, vůbec nerozumějí. Ne že by chtěli popírat existenci duchovního světa. Na to jsou příliš tolerantní: Ať si každý věří takovému duchovnímu světu, jakému věřit chce. Máme přece svobodu.

Problém nastane, začneme-li tvrdit, že jsou různí duchové, a že mohou mít znaménko kladné či záporné. Prosím vás, jen ne nějaké hodnotové soudy! („Islám není horší, je jen jiný,“ napsal loni v MFD Milan Vodička.)

Bez hodnotových soudů se možná obejdete, pokud vám teroristé nezabijí někoho, koho jste měli opravdu rádi. Pokud se vám to stane, pokud vám na někom opravdu záleží, zjistíte, že hodnotíte, i když se tomu snažíte bránit. Najednou nemáte pochyby, že život je lepší než smrt, že spravedlnost je lepší než nespravedlnost, že milosrdenství je lepší než nenávist či lhostejnost, a že pokud by tomu tak nebylo, tak by ani váš život neměl valný smysl.

Duch vždycky vítězí nad mečem. I ten duch se záporným znaménkem. To není dobrá zpráva pro západní civilizaci, která o nějakém „duchu“ nechce nic slyšet. Neboť pokud je tomu tak, pak nám technologická převaha nemusí na přežití stačit.

Z hlediska sociologického je skutečné křesťanství proti islámu v nevýhodě. Nedá se totiž šířit ani propagandou, ani vymýváním mozků. Ale to nemusí tolik vadit. Na počátku své existence mělo všechny handicapy, které bylo možno si představit. Že se mu i za takových okolností může dařit, dokazuje současná exploze křesťanství v Číně.

Přestože jsem uvnitř optimista, mám za to, že bychom se měli zamýšlet i nad těmi chmurnějšími scénáři. Začal jsem větou, že je tomu už velice dávno, co jsme uvažovali o umírání za vlast. Poslední významnější člověk, jehož čin byl takto chápán a velkou částí naší společnosti oceněn, byl Jan Palach. Ale už v době jeho smrti byly slyšet tlumené hlasy, že tak by se to dělat nemělo, že to „nestojí za to“ apod. Teď by takové hlasy patrně jednoznačně převážily. Nejsme tedy ochotni umírat za vlast. Půjde-li do tuhého, mnozí se raději dají na islám, jako se dali na komunismus. Ne z přesvědčení, ale proto, aby přežili. Neboť není-li věčného života, pak zbývá jen deviza, rovněž v Bibli zmíněná: „Jezme, pijme, neboť zítra zemřeme“ (1Ko 15,32).

A pak se paradoxně může stát – ó jaká dějinná ironie! – že jejich děti už budou ochotny umírat za vlast, za pravou víru, aby se dostaly do muslimského ráje!

A teď ta nejtvrdší zpráva: Jedinou jinou alternativou je setkání s pravým Bohem, Otcem Ježíše Krista – toho Ježíše, které položil svůj život i za své nepřátele. Naše poslední naděje není v technologické převaze, ale v tom, že se setkáme s pravým Bohem.

Jehož prorokem není Mohamed.

Dan Drápal