ARCHIV

Od teroru k válce a zpět

Mimořádná brutalita útočníků z osetinského Beslanu vyvolává kromě těžko pojmenovatelných emocí i snadno (a možná až příliš snadno) formulovatelné otázky. Mnozí se ptají, zda je vůbec možné vyhrát válku s terorismem.

A všichni máme zneklidňující pocit, že byly překročeny dosud nepřekročitelné meze. Čtenáři Hugova románu Devadesát tři. mohou sotva zapomenout na dojemnou scénu: zavilý roajalista a nelítostný potlačovatel revoluce se dobrovolně vydá do rukou svých nepřátel, aby zachránil tři malé děti. „Rozvášnění bojovníci vedoucí válku na život a na smrt najednou spatřili,“ píše pateticky velký romanopisec, „jak nad celou tou ohromnou legií zločinů vyvstává všemohoucí síla – nevinnost.“ Může se zdát, že v našem světě i tato síla ztratila svou sílu, a je proto třeba připomenout, že první „obětí“ beslanského masakru bylo několik teroristů, kterým bylo zatěžko smířit se s rolí únosců školních dětí. Alespoň k zneužití dětské bezbrannosti je nutné i teroristu přimět terorem, dokonce i v našem zhrublém jedenadvacátém století.

Spolu se skeptickými otázkami (je možné zvítězit?) slýcháme i odhodlané odpovědi (je to prostě nutné!). V dopise Vladimiru Putinovi napsal český prezident, že žádný odsudek teroristů není dostatečný; s lidmi zodpovědnými za beslanskou tragédii není možné mít slitování, „nad těmi je potřeba vyhrát.“ A dále: „Mohu Vás ujistit, že v tomto boji je Česká republika s Vámi a se všemi, kteří jsou odhodláni proti těmto hrůzám bojovat“.

Jak z dopisu vyplývá, je nyní i Václavu Klausovi naprosto jasné, že vraždění nevinných civilistů včetně dětí (kterému, pokud se ho dopustili Češi, říkáme „poválečné události“) nelze nijak a ničím ospravedlnit, třebaže náš zákon č. 115/46 předpokládá, že to občas možné je.

Chceme-li ovšem bojovat proti terorismu, sotva něčeho dosáhneme podporou pana Putina. Je třeba jasně rozlišovat, zda někdo odmítá jednat s teroristy, anebo zda prostě prohlásí za teroristu každého, s kým není ochoten jednat. Právě tak si totiž počíná Putin, a je to postup krajně nezodpovědný. I kdyby se neprokázalo, že ruské tajné služby bojují proti teroru s pomocí nastrčených zajatců, které pak drsnými metodami učí odříkávat připravené větičky, a i kdyby sám Putin nebyl válečným zločincem, stále zůstává docela obyčejným diktátorem. Je skutečně pozoruhodné, jakou oporu našel v tomtéž Klausovi, podle kterého představuje Evropská unie ohrožení naší suverenity, ne-li dokonce plíživý návrat totality! (Co to vlastně Klaus hraje za hru? A hlavně: bude pro budoucí studenty historie mužem, který začínal jako oblíbenec Margaret Thatcherové a skončil jako Putinův nohsled?)

Ještě pozoruhodnější je ovšem otázka, zda je možné vyhrát válku s terorismem – a jak si vůbec ti, kdo tuto otázku kladou, takové vítězství představují. Lze snad ukončit válku s terorismem něčím na způsob vestfálského nebo utrechtského míru? Anebo donutit teroristy podepsat jednoho dne nějakou bezpodmínečnou kapitulaci?

Sama otázka je patrně položena zcela špatně. Nemá cenu se ptát, zda ji můžeme vyhrát: válku s terorismem vůbec nelze vést, neboť terorismus je bytostným popřením války. Vůči válce je vlastně hrubou urážkou, ocitá-li se v našich úvahách ve společnosti terorismu. Válka je spontánním vynálezem civilizace, a ve své době znamenala zajisté pokrok vůči nelítostnému boji o přežití a nekonečnému řetězci kolektivní krevní msty, k němuž žádný terorismus nemá příliš daleko.

Idea věčného míru je nanejvýš ušlechtilá, a byla by i obdivuhodná, kdyby zároveň nebyla tak zoufale laciná. Je však drsnou pravdou, že civilizace se může vyvinout pouze tam, kde je vzájemné vraždění nahrazeno řádnou válkou, která vnáší do dějin minimální řád a respekt vůči pravidlům, posiluje smysl pro disciplínu, umožňuje tříbení organizačního talentu. Samotný stát, zároveň velkolepý i obludný, by nikdy nevznikl bez válek. Za náš bezpečný svět, za soustavnou správu veřejných věcí, za údržbu pohodlných cest, za až nepravděpodobně dokonalou dělbu práce, ba za samu vládu zákona – za to vše vděčíme válkám.

V Bibli se dostatečně výmluvně vypráví o světě na úsvitu dějin, a tedy bez válek. Některé kapitoly starozákonních knih jsou plné výrazů jako pobiješ, vyhubíš, nesmiluješ se, vyhladíš, nenecháš na živu naprosto nikoho. Strůjci podobných pogromů měli mnohem blíže k mentalitě teroristů nežli válečníků.

Ve válce často dochází k barbarským činům, ale sama válka barbarská není. „Jistě je něco dobrého v umění bojovat, jinak by nebylo tolik čestných lidí rádo vojáky,“ napsal před sto lety Chesterton. Dodnes nám ovšem nikdo nepředstavil nějakého čestného teroristu. Žádný pacifista nechtěl nikdy vidět, že k nejrůznějším násilnostem není zapotřebí válek, zatímco válkám přes všechno násilí nechybí jistá vznešenost. Když v bitvě u Jaffy padl pod Richardem Lví Srdce kůň, dal mu jeho úhlavní nepřítel Saladin dovést pod praporem míru jednoho ze svých vlastních; tato drobná epizoda ukazuje snad dostatečně názorně propastný rozdíl mezi válkou a terorismem.

Evropské národy byly dlouho nositeli rytířské tradice a ještě v devatenáctém století byl zajatý důstojník pozdraven podáním ruky. Tento zvyk byl příznačně opuštěn teprve v průběhu Velké války, která znamenala skutečný zlom v dějinách. Vinou neobyčejně ničivých zbraní se válka změnila v barbarské pustošení – tedy přesně v to, co kdysi tak úspěšně nahradila. Totéž, co vzalo smysl válkám, zároveň způsobuje rozkvět terorismu: technika - konkrétně zbraň, s níž může jediný člověk snadno zabít stovky jiných, ať už se jedná o výbušninu, samopal nebo letadlo.

Věk válek bude nahrazen věkem obchodu, hlásali pokrokáři ještě nedávno, a na teror si nikdo nevzpomněl. Patří nejspíš k našemu údělu, že dokážeme ocenit věci až ve chvíli, kdy o ně přicházíme – a ani válka není výjimkou.

V prvních měsících Velké války napsal ctihodný socialista H. G. Wells knížku Válka, která bude znamenat konec válek. Bezpochyby neměl nejmenší tušení, v jak strašlivé podobě se jeho proroctví jednou naplní.

Martin Vrba