ARCHIV

I lid se může mýlit

Mezinárodně politické problémy, které se vyostřily v poslední době (izraelská zeď a její odsouzení v OSN, peripetie Iráckého konfliktu) nejsou snad jen dvě epizody dějin, které prožíváme. Jsou to momenty, v nichž se rozhoduje o osudu světa, Západu i o osudu našem. Měly by být předmětem diskuse: proto je nepochybně dobře, že Michal Mocek zveřejnil v páteční Mladé frontě svůj článek o problematičnosti iráckého tažení Spojených států.

Mockova hlavní teze je zdánlivě neotřesitelná: pokud chce demokratický politik udělat skutečně závažné rozhodnutí, musí si předem zajistit podporu veřejnosti, což Američané neudělali. Správný postup tedy je: nastane chvíle, kdy je třeba udělat významný krok. Politik svolá lid, předestře mu svůj plán a své důvody. Lid to buď schválí, a krok se provede, nebo ne, a věc se nechá plavat.

Že to není tak jednoduché, je pěkně vidět na příkladu, který sám Mocek uvádí, totiž na vylodění Američanů v Normandii a na Sicílii, k němuž by nemohlo dojít, kdyby Roosevelt neměl drtivou podporu americké veřejnosti.

Především, Roosevelt měl kliku: nemusel americkou veřejnost přesvědčovat, udělali to za něho Japonci, když napadli Pearl Harbour a zničili třetinu amerického válečného loďstva (přesvědčit americký lid o potřebě vstupu do války předtím bylo nemožné, i když by si tím byli Američani třeba Pearl Harbour asi ušetřili).

Kdyby byla veřejnost Rooseveltovi podporu odepřela, nezbylo by mu, než nechat Británii ve štychu a dát Hitlerovi v Evropě volnou ruku. Z toho je vidět, že momentální podpora veřejnosti by neměla být tím posledním, na čem spočívá legitimita politických rozhodnutí. Chamberlain a Daladier měli drtivou podporu britské a francouzské veřejnosti, když v Mnichově prodávali svého spojence Hitlerovi a podřezávali si sami pod sebou větev. Jsou tedy věci (věrnost spojeneckým závazkům, politická prozíravost), které stojí výš než „vůle lidu“.

Jen tak na okraj je třeba připomenout, že svět nekončí u kanálu La Manche: Bush i Blair měli v okamžiku, kdy započali tažení proti Saddámovi, velkou podporu americké a britské veřejnosti.

Tím se dostáváme ke zcela zásadnímu problému: jaký je vztah „lidu“ a „politika“ v demokratické společnosti? Jsou tu opravdu na jedné straně nepříliš zodpovědní politici, kteří si o sobě často myslí, že jsou chytřejší než „obyčejní lidé“, přitom za svá lehkomyslná rozhodnutí neručí do hrdel a statků, protože jsou chráněni, „opancéřováni“ před jejich nepříjemnými důsledky - a na druhé straně „obyčejní lidé“, kteří za ta rozhodnutí budou platit krví? To je polarizace společnosti na „lid“ a „pány“, jak ji známe z bolševických pohádek o Trautenberkovi, Rumcajsovi apod. V tomto rozvržení světa jsou pak i teroristé dobří k tomu, že svým krvavým řáděním potvrzují „obyčejným lidem“ nezodpovědnost „pánů“.

Ve skutečnosti v demokracii dostává politik od voličů mandát: ten nespočívá v tom, že by byl za všech okolností nucen dělat to, co si veřejnost, lid, přeje. Není to možné z důvodů praktických – v krizových okamžicích často chybí čas i technické prostředky k tomu, jak vůli lidu zjistit: zejména hlučné demonstrace a pouliční kravály nebývají pravým obrazem, co si myslí většina – a také z důvodů zásadních: i lid se může mýlit. Mandát znamená důvěru, že se politik dokáže ve vypjaté chvíli rozhodnout lépe, než bych to dovedl já. Věřím mu, protože u mne má autoritu. To neznamená, že by si politik mohl dělat, co se mu zlíbí: především je vázán programem, s nímž před veřejnost předstoupil. A ještě vyšší závazek je prosazovat to, co je prozíravé, správné a spravedlivé. Demokracie ovšem spočívá stejnou vahou na důvěře v lid: totiž v to, že lid je možno o tom, co je spravedlivé, správné a prozíravé, přesvědčit. Pokud se to nepovede, politik při nejbližší příležitosti o svůj mandát přijde. Demokracie je tedy ve své podstatě optimistická, spočívá na vzájemné důvěře a na schopnosti přijmout autoritu. Proti rumcajsovské skepsi, že my (lid) víme stejně všechno nejlíp a na pány musí být přísnost, protože nemyslí na nic jiného, než jak s námi vyběhnout.

Společnost, která nemá smysl pro důvěru, autoritu, spravedlnost, pravdu a politickou prozíravost, je společnost degenerovaná a měla by se sebou něco dělat.

Mladá fronta Dnes 26. července 2004