ARCHIV

Mediální obrazy Stanislava Grosse

Ve vypjatých politických situacích se snadno rodí jakési legendy, nebo spíš karikatury hlavních aktérů. Je to důsledek jakási optická deformace, fata morgana, která vzniká skoro samovolně v prostředí nabitém očekáváním a napětím. je těžké se tomu vyhnout (nepodařilo se to ostatně ani autorovi těchto řádků), je ale dobré o tom vědět.

Pěkný příklad je mediální obraz Stanislava Grosse: šikovný manipulátor, tak trochu mafioso. Nemá žádný vyhraněný názor ani vzdělání, které by mu v politických aktivitách kladly nějaké zábrany, a usměrňovaly ho v pozitivním smyslu. Dokonce pořádně neumí žádný světový jazyk. A nynějšího postavení dosáhl tím, že podtrhl svého dosavadního šéfa a spojence Vladimíra Špidlu.

Některé momenty této nelichotivé podobizny (zarážející jazyková nevybavenost) je těžké zpochybnit. Jiné (např. nedostatek zábran) jsou jen „pravdě podobné“ a už proto by se s nimi mělo zacházet trochu opatrně. Budoucí premiér se sešel s předsedou komunistů Grebeníčkem. Tradici jednání s komunisty ovšem nezaložil (na rozdíl od mnohých svatoušků, kteří tomuto „dialogu“ kdysi přinejmenším mlčky přihlíželi a dnes se podepisují pod výzvy, že s komunisty se nemluví). V situaci, kdy jdou komunisté fakticky druhou nejsilnější stranou v zemi a kdy kryptokomunisté už zase ovládají významné pozice v ČSSD, je těžko mohl přehlédnout: záleží na tom, co bude následovat. Dosavadní muž číslo 2 ČSSD stojí teprve na počátku uličky, která je podle všech odhadů slepá. Je obratný vyjednavač, což mu zjevně nebude stačit. S definitivním soudem se sluší vyčkat.

Mluvit o podrazu na Špidlu je ještě spornější. Špidlova koalice byla posledním, opožděným experimentem bývalého prezidenta Havla. Získala si počáteční důvěru veřejnosti, znechucené nejprve opoziční smlouvou a pak odpudivou nacionalistickou volební kampaní ODS. Byla to od počátku vratká děravá bárka, v zádech měla silnou vnitřní opozici v ČSSD, živenou sugestivní vidinou stojedenáctihlasé komunisticko-socialistické mašinerie. Kdekdo čekal, že se potopí, když dopluje doprostřed rybníka. A to se taky stalo. Tato vláda (a ne to odpudivé panoptikum, které kolem sebe kdysi shromáždil Miloš Zeman) si může právem nárokovat titul „vláda sebevrahů“. Gross Špidlu až do poslední chvíle loajálně podporoval. Dokázal to, aniž by zároveň obětoval svou stranickou image. Teď stanul před volbou, zda ji obětuje a nechá se věrně stáhnout pod hladinu (přičemž Špidlovi nepomůže, Špidlovi už nebylo pomoci, ale sobě uškodí), nebo se ujme příležitosti, k níž se přihlásil už tím, že se před časem dal na politiku a propracoval se na tak vysokou úroveň. Gross nebyl příčinou Špidlova pádu, jen odmítl jej následovat ke dnu. Své rozhodnutí musí další činností nějak ospravedlnit. I tady však platí, že definitivní soud bude možné vynést teprve tehdy, když se mu to nepovede.

Smysl těchto řádek není žádná vášnivá obhajoba Stanislava Grosse, jen výzva k jisté zdrženlivosti při posuzování toho, co teď dělá a co se kolem něho děje. Je velmi lákavé si nějak zjednodušit dnešní zamotanou politickou situaci. Je však zapotřebí být opatrný: Zjednodušení nemusí být docela spravedlivé.

25. července 2004