ARCHIV

Bachovi husaři

Podnět k těmto řádkům mi poskytl smutný osud letního komisaře Pavla Teličky. Jeho hlavní chybou je, že zaspal svou dobu. V prvních měsících po Listopadu, když zářila hvězda Mariána Čalfy a generála Vacka, mohl být třeba ministrem. Dnes, zdá se, mířil příliš vysoko na zátěž, kterou si z minulosti nese. Jeho pád je veliký.

Nejde mi ovšem o eurokomisaře Teličku osobně, ale o docela obecný problém – o fenomén univerzálně použitelného byrokrata. Tedy, řečeno počítačovou terminologií, o terminál kompatibilní se všemi možnými režimy. Víme, jak komunisté s oblibou využívali těch, co se zapletli za protektorátu, a jak se po listopadovém převratu do široka otevřely dveře pro ty, co se zapletli za komunistů. Postavení těchto lidí bylo a je slabé: to zvyšuje jejich oddanou horlivost a snižuje nebezpečí, že by se stali obětí vlastní nezřízené ctižádosti. Když se najde lepší koncové zařízení, dají se bez problému odpojit.

Nejde ostatně o jev ryze český, nýbrž obecně středoevropský. Zmiňme zde například typ německého kariérního diplomata, který začal svou dráhu za vilémovského Německa, vyzrál za Výmarské republiky a vrcholu dosáhl za Hitlera. Někteří to dotáhli až před Norimberský tribunál.

Přesto však máme my Češi v této oblasti středoevropské prvenství: byli jsme kdysi jedničky nejen v demokracii, ale i v byrokracii. Ve staré monarchii tvořili naši předkové pevné jádro pomyslné armády, z níž šel strach. Po porážce maďarského protihabsburského povstání z let 1848-9 vídeňská vláda zjistila, že na administrativní zvládnutí neklidné provincie popravčí čety nestačí. Proto povolala – především z českých zemí – centurie pracovitých a loajálních úředníků, kteří obětavě plnili svůj pacifikační úkol až do doby, kdy habsburská říše propadla obrodnému procesu. Říkalo se jim – podle pověstného ministra vnitra, jemuž podléhali - Bachovi husaři a těšili se v maďarské společnosti oblibě, kterou není těžké si představit.

Jaké jsou předpoklady, které musí splňovat úspěšný Bachův husar? Nemusí tomu, čemu slouží, beze zbytku a věřit, zbavil by se do budoucna možnosti být připojen k jiné centrální jednotce. Zároveň nesmí být vůči tomu, čemu momentálně slouží, vysloveně nepřátelsky zaujatý: mohlo by dojít ke zkratu, jenž by ho vyřadil z provozu. Měl by si být vědom svých mezí a nepokoušet se fungovat samostatně: není na to vybaven a uživatel by ho mohl vyhodit. Pokud dodrží tyto jednoduché zásady, má naději, že propluje bez úhony bouřlivými vodami proměnlivého světa a bez zbytečných karambolů se profunguje do důchodového věku.

A co se dá očekávat od společnosti, jejíž páteř tvoří Bachovi husaři? U nás mají dokonce mohutnou politickou stranu a podílí se na průběhu dějin, dodávajíce mu sametového charakteru: minulost zcela neodmítejme, budoucnosti buďme otevřeni. Reflexi vynechejme, nemáme na to dostatečně velkou ramku ani dost rychlý procesor. Celá společnost pak představuje něco jako obrovský terminál, který láká kolemjdoucí, aby si ho připojili ke své centrále. Což se u nás s periodickou pravidelností děje.

Pokud se to někomu nelíbí, zbývá pokusit se o jediné: odhusařit. Berme tedy pád Pavla Teličky jako nesmělý a tak trochu nechtěný krok správným směrem.

25. července 2004