ARCHIV

Prezidentovy dekrety a postupimský mlýn

Ve vzpomínkové knize Příběh jednoho Němce zmiňuje spisovatel a novinář Sebastian Haffner, který pracoval na počátku třicátých let jako referendář u berlínského Komorního soudu, jednu velice vděčnou historku, kterou prý ještě za jeho mládí znal každý německý školák – a nejspíš ji tedy tamější školáci znají dodnes: Při stavbě zámku Sanssouci chtěl Fridrich Veliký zbourat nedaleký větrný mlýn, který, snadno se domyslet, neladil s původním estetickým záměrem a patrně krále i rušil svým klapotem. Mlynář se však mlýnu nechtěl vzdát a odmítl jej králi prodat. Když nic nepořídil po dobrém, Fridrich přitvrdil a pohrozil mlynáři, že ho bez dlouhých řečí vyvlastní. A na to mlynář odpověděl: „Jistě, Výsosti – kdyby neexistoval Komorní soud v Berlíně!“

Vyprávění je možná trochu nadsazené, výmluvně však ukazuje, jaké pověsti se tento soud těšil; soudci Komorního soudu – který v době Haffnerova mládí ovládli nacisté – by se prý nechali od Fridricha Velikého raději zavřít, než by na jeho příkaz změnili rozsudek, jejž považovali za správný.

Shodou okolností stojí Sanssouci – i s mlýnem – nedaleko Postupimi, kde se přesně před devětapadesáti lety (koncem července a začátkem srpna) konala poslední konference Velké Trojky. Právě na postupimskou konferenci se rádi odvolávají obránci našich národních zájmů, když chtějí přenechat vítězným mocnostem zodpovědnost za „poválečné události“ spojené mimo jiné i s hromadným vyvlastňováním našich bývalých spoluobčanů. Aktéři podobných konferencí ovšem jednak nejsou nekritizovatelní, a hlavně nelze obhájit tezi, že obsah oněch několika choulostivých prezidentských dekretů byl v souladu se závěry té postupimské; o konfiskaci majetku se v postupimském protokolu nic nepíše.

Neúspěšný boj pruského krále s větrným mlýnem navíc zpochybňuje rozšířené přesvědčení, že dnes, na samém počátku jedenadvacátého století, je mnoho věcí samozřejmě nepřípustných, ale v dobách dřívějších, na které nesmíme otrocky přenášet naše současná měřítka, bylo možné tytéž věci ospravedlnit; obratem v dobách dřívějších se v tomto kontextu myslí: nejméně do poloviny dvacátého století.

Není těžké zjistit v nějaké encyklopedii, kdy vládl Fridrich Veliký. Jeho spor s umíněným mlynářem by se měl dostat ke všem školákům po celé Evropě, neboť hezky ukazuje, že problém není v přenášení „současných měřítek“ směrem do minulosti. Soudit včerejšek dneškem může být skutečně zavádějící, ale dvacátému století v tomto ohledu nikdo nekřivdí: děly se v něm věci, které byly považovány za nepřípustné už mnohem dříve.

Martin Vrba