ARCHIV

Klausova epocha

Zvolení Václava Klause prezidentem zahájilo novou etapu ve vývoji polistopadového režimu. Prezident se snaží důsledně využít všech možností, které mu ústava poskytuje, aby zasahoval do praktického výkonu moci. Zároveň navazuje na českou tradici, podle níž je nejen hlavou státu, ale zároveň duchovní autoritou, instruující občany, co a jak si mají myslit.

Tyto ambice měl už jeho předchůdce Václav Havel. Při tvorbě ústavy v roce 1992 se střetlo Klausovo tehdy střízlivější stanovisko(byl předsedou vlády a hájil vládní pravomoci) s ambicióznějším havlovským, které prosazovala hlavně ODA. Výsledek byl kompromis, Klaus musel v lecčems ustoupit a ty ústupky se mu nyní rentují.

Havlův problém byl, že s takto vydobytým instrumentáriem neuměl pořádně zacházet. Sdílel disidentské opovržení veřejností, která kdysi údajně uzavřela smlouvu s Husákem, a zdroj podpory i autoritu pro něj znamenali čelní politici západních zemí. Takto orientovaná politika je ovšem v demokratickém systému nadlouho neudržitelná.

Klaus na to jde zcela opačně: vychází zcela vstříc veřejnosti a dává najevo, že chce její zájmy hájit proti cizině, která jim v lepším případě nerozumí, v horším je chce záměrně poškodit.

Modelovým případem je konflikt kolem klecových a síťových lůžek v psychiatrických léčebnách pro děti. Ministr Kubinyi promptně vyhověl protestům britského tisku. Klaus nato prohlásil, že potřebujeme vyváženou debatu bez překotných, líbivých, populistických gest a akcí. Kubinyiho jednání odpovídalo havlovskému modelu: vyšel vstříc požadavkům z Západu a nevzal v úvahu, že reakce českého člověka z ulice je: pletou se nám do věcí, kterým pořádně nerozumějí, a navíc se nás snaží morálně ponížit (tento postoj má ostatně jakési racionální jádro: proto byla Kubinyiho reakce hloupá, ale populismus mu lze vyčítat jen ztěží). Klaus naproti tomu svolal odborníky, jakousi „radu moudrých“ (to veřejnosti imponuje) a během sto minut došli k jednoznačnému závěru: v používání donucovacích prostředků v léčebnách se nijak neodchylujeme a neměli bychom se nechat peskovat odkudsi ze světa na základě ne plně hodnotných a kvalitních informací. Národní hrdost dostala povzbuzující injekci.

Skoro zároveň se uskutečnila demonstrativní prezidentova návštěva v hotelu Růže v Českém Krumlově. Majitel v něm nechal demonstrativně vztyčit bustu prezidenta Beneše s citátem, který praví, že potrestaní viníci v budoucnu zvednou hlavy a budou se snažit ospravedlnit. Odhalení busty v době, kdy eskaluje napětí kolem Benešova hodnocení a v městě, které bylo až do roku 1945 německé, je těžké chápat jinak než jako schválnost. Ozvali se nejen sudetští Němci, ale i hornorakouský hejtman Pühringer. Ten se postaral o další eskalaci absurdním požadavkem, aby české úřady daly bustu ze soukromého pozemku odstranit. Klaus ho přetrumfl a zároveň dal znovu najevo, co považuje za jádro českých národních zájmů: tzv. hájení výsledků druhé světové války.

Zájmy je třeba hájit proti tomu, kdo je ohrožuje. Prezident cítí jakési nebezpečí ze Západu, především z Evropské unie. Dal to už najevo v několika rozhovorech. Nyní si pozval na Hrad nově zvolené europoslance, upozornil je, že ve Štrasburku budou ve stejné pozici jako kdysi jejich předkové ve Vídni, a zavázal je hájit národní zájmy.

Potud ideologie. Jejím jménem prezident zasahuje do praktického vládnutí a do legislativy: zve si nehodného ministra na tzv. kartáč, úkoluje pověřeného ministerského předsedu a dokonce i poslance EP, navrhuje úpravy volebního zákona a ústavy. Vzhledem k momentálnímu oslabení exekutivy těžkou vládní krizí se tak z Hradu stává skutečné mocenské centrum. Pomalu se prosazuje autoritativní prezidentský režim, v jehož rámci se tu a tam budou uplatňovat demokratické procedury. Jeho základy jsou ovšem položeny už v textu současné české ústavy (prezident vůbec nejedná protiústavně) a v české prezidentské tradici. Klaus přitom využívá slabiny v sebenazírání české společnosti, o její občasné špatné svědomí a z toho plynoucí nedostatek sebedůvěry. Bude zajímavé a napínavé sledovat, nakolik se mu jeho dílo podaří.

Mladá fronta Dnes 20. července 2004