ARCHIV

ČSSD na scestí

První komentáře k nedělnímu zasedání ÚVV ČSSD vesměs zdůrazňovaly triumfální většinovou podporu, jakou získal Stanislav Gross pro svůj plán oživit v nové podobě starou koalici. Jenže podpora je věc relativní. Pět lidí se zdrželo hlasování. Není jasné, kolik je mezi nimi poslanců, zdá se, že přinejmenším jeden, Jan Kavan. Už to v nynější situaci stačí, aby vláda ve Sněmovně neprošla. Ba co víc: bude li na listině, s níž přispěchá zatím jen pověřený Gross na Hrad, jeden podpis chybět, nečeká ho jmenování, nýbrž brutální kartáč. Podpora, která by v případě vlády, těšící se v parlamentu skutečné většině, znamenala pro nejsilnější stranu triumf, se za stávajících okolností mění ve veliký otazník.

Proč ostatně padla Špidlova vláda a proč visí osud té chystané na vlásku? Je tu především formální důvod: proti nejisté většině sto jednoho hlasu stojí pro mnoho socialistů daleko atraktivnější většina sto jedenáctihlasá. Mohou si namlouvat, že by komunističtí partneři přitom neseděli ve vládě, a že by je nemuseli ve všem poslouchat. Přitažlivost stojedenáctky ovšem posiluje důvod ideový: Špidlova koalice byla kdysi ustavena jako hráz proti strašidlu opoziční smlouvy. Tehdy ji politici i voliči cítili jako živé nebezpečí a zároveň jako symbol politické nemravnosti. Dnes je opoziční smlouva mrtvou minulostí. Jeden z jejich duchovních otců zmizel kdesi ve žďárských lesích a do Prahy jen čas od času dolehne jeho bujarý řev. Druhého ČSSD nedopatřením vykatapultovala na Hrad, odkud ji nyní, jak je jeho zvykem, soustavně a úspěšně sekýruje. Tím velmi disparátní koalice ztratila pojivo. To, co nyní lepí Gross, působí dojmem, že koaliční strany sestavují vládu navzájem proti sobě. V prvním plánu není starost, co by chtěli společně udělat, ale kdo a jak koho přešplouchne. Koaliční partneři žádají záruky, že jim ČSSD nebude soustavně nevěrná s komunisty. Sociální demokracie chce záruky, že jí koaliční partneři umožní provádět sociálně demokratickou politiku. Pohled na předsedu Sněmovny Zaorálka, muže důstojného a flegmatického, jak za řečnickým pultem poskakuje jako tajtrlík, šermuje pěstičkou a hlasem přeskakujícím zuřivostí svolává hromy a blesky na proradné lidovce, vzbuzuje pochybnosti o tom, čeho je vedení ČSSD ještě schopno a jaká bude stabilita útvaru, který tu vzniká.

O ministerská křesla jde jako vždy až v poslední řadě. Jana Kavana trápí hlavně sociálně demokratický program. Těžko se ubránit podezření, že jeho utrpení by se podstatně zmírnilo, kdyby mu dovolili prokousat se zpátky do Černínského paláce, který před dvěma lety dosti neslavně opustil. Jsou tu však dva další vážní adepti, kteří trpí srovnatelně. Zdá se tedy, že Grossovi, pokud nechce ztratit jednohlasou vládní většinu, nezbude, než sáhnout k nezvyklému řešení: pro zbytek volebního období bude mít Česká republika tři ministry zahraničí. Lze se nadít, že se budou vhodně doplňovat.

Stoupenci menšinové vlády nejspíš nakonec couvnou. Zdá se být pravděpodobné, že voliči by za dva roky tichou podporu komunistů náležitě ocenili a že snaha budoucí volby upravit tak, aby pro ČSSD už neznamenaly nebezpečí, nemá velkou naději na úspěch. Je přece daleko lepší a hlavně taktičtější vstoupit do Strakovky hlavním vchodem s bezmocnými lidovci a s mrtvolou US-DEU, a pak se začít chovat jako menšinová vláda.

Možná by si měl někdo v ČSSD připustit, že strana stojí před zkouškou podobnou té z podzimu 1920 – ovšem o hodně horší: nikdo z jejích čelných funkcionářů ji totiž nezaregistroval, a tak hrozí, že ji propásnou. V tom případě by byli na nejlepší cestě zopakovat si rok 1948. A my všichni s nimi.

18. července 2004