ARCHIV

Co můžeme očekávat od ČSSD?

Odpovědět na tuto otázku není dnes jednoduché. Soudě podle úřadujícího předsedy strany a čekatele na místo českého premiéra, těžko říci. Neví se, co si myslí, pokud si vůbec něco myslí. V ČSSD jsou jakási křídla, není však jasné, ke kterému patří. A hlavně se neví, co udělá, až se opravdu stane ministerským předsedou.

Zato se dá odhadnout, co lze čekat od o přátel expremiéra Zemana. Zatímco jejich guru přijal ve žďárských hvozdech poselstvo komunistů, upoutal na sebe pozornost někdejší ministr zahraničí Jan Kavan. Žádá od Grosse příklon k autentické sociálně demokratické politice, což mj. obnáší upřednostnění daní přímých před nepřímými, protože nepřímé daně mají horší dopad na „lidi práce“.

A u tohoto termínu je třeba se zastavit. Z minulého režimu známe jeho jednoslovnou obdobu, „pracující“. Tehdy byla situace jasná: pracující byl každý, od Husáka po posledního metaře – ovšem když si odmyslíme zanedbatelnou skupinku samozvanců a ztroskotanců.

Dnes je to zjevně komplikovanější. „Lidé práce“ musí konkurovat početné a silné skupině povalečů, zlodějů a tunelářů (zjevně jakási transformace někdejších ztroskotanců) Přitom jsou znevýhodněni, vydáni všanc pustošivému vlivu nepřímých daní a bez státních zásahů prakticky bezbranní.

Za názorem pana exministra stojí, jak se zdá, přesvědčení, že práce je nejspolehlivější technika, jak přijít na žebrotu. Bylo by zajímavé, nakolik se na něm podepsala osobní zkušenost nuzáka a nakolik jen citlivě rezonuje s veřejným míněním. V každém případě je práce v tomto pojetí určitý druh askese, která musí být chráněna před asociály, jimž jde o něco úplně jiného, totiž o vydělávání peněz. Ty je třeba zatížit přímými daněmi, až zčernají.

Postoj sociálně laděné veřejnosti k bohatcům není nic nového. Podobně se evropská křesťanská společnost stavěla ve středověku k Židům. Také oni nebyli „lidé práce“ (rafinovaným systémem zákazů se tomu podařilo zabránit), nýbrž jen objekty vhodné k odírání.

Představa, že bohatství společnosti vzniká odíráním Židů, se nakonec neosvědčila. Evropané si vzpomněli na své křesťanské kořeny, začali brát na vědomí že Žid je také bližní, a když už ho nedokážou hned a rovnou milovat, neměli by ho aspoň okrádat. Poznání se prosazovalo velmi ztuha.

Per analogiam zbývá uznat, že bližní je i bohatec. Překonejme sociálně orientovanou skepsi a pokusme se uvěřit, že bohatství vzniká prací. Samozřejmě se v této společnosti může stát a stává, že lidé, kteří dřou jako koně, třou bídu s nouzí, kdežto flákač a zloděj si přijde na své. Zkusme to brát optimisticky jako výjimku, potvrzující pravidlo.

Tím dospíváme k závěru, k odpovědi na otázku, co máme očekávat od sociální demokracie:

Bohatší z nás si mohou slibovat, že budou oholeni o vše, co mají. Mohou však právem doufat, že se jim podaří zachránit holý život.

My chudší si od vlády ČSSD nemůžeme slibovat nic. Víme totiž, že odíráním bližních se ještě nikdy žádné bohatství nevytvořilo, a že jediný dosud vyzkoušený a relativně spolehlivý návod na to, jak zbohatnout, zní: makat.

17. července 2004