ARCHIV

Česko – Dánsko

Kdo dosud skladuje alespoň měsíc staré noviny, může si – než je vyhodí – ještě naposled připomenout, jak intenzivně jsme prožívali čtvrtfinálový zápas našeho výběru s týmem Dánska na „fotbalovém Euru“; nadšeným oslavám předcházelo přiměřeně napjaté očekávání, a v poslední den před duelem věnovala MF Dnes celou jednu stránku porovnání obou zemí. Čtenáři se mohli dočíst, jaké je u nás a v Dánsku státní zřízení či vyhlášené jídlo, kolik kde žije obyvatel a kolik se kde vypije piva, jak vysoký je průměrný plat a kolikaprocentní je kde nezaměstnanost, připomněli si Karla Čapka a Hanse Christiana Andersena coby nejznámější spisovatele a dozvěděli se rovněž, že Pražský hrad a Legoland je náš, potažmo jejich největší tahák na turisty. Díky fotbalu je tak zřejmé, co nás s Dány spojuje a v čem se lišíme.

Vedle všeho možného se však Dánové liší ještě v jedné věci, která se do podobných heslovitých výčtů patrně nikdy nezařadí, a proto bych se o ní rád zmínil, tím spíš, že se v ní odlišují nejen od nás, ale od drtivé většiny evropských národů.

Ne snad, že by Dánové nikdy nepozvedli zbraň k útoku, jak kdysi bájil Palacký o Slovanech. Jistěže pozvedli, jinak by v Hamletovi nemohl dánský král vyhrožovat Anglii pouhou připomínkou ničivé invaze (vždyť dánský meč tě kdysi zkrvavil, / že rány tvoje dosud rudě žhnou...). Ve dvacátém století bylo však Dánům jasné, že územní expanze na úkor souseda patří minulosti, a dopustí-li se jí v přítomnosti, vytvoří tím jen spletenec neřešitelných problémů pro budoucnost. Když se jim v roce 1919 nabídla možnost připojit ztracená „historická území“, Dánové tuto nabídku přijali pouze s podmínkou, že se pro takové připojení vysloví v referendu tamější obyvatelstvo, a toto referendum se uspořádá i na jazykově nezpochybnitelně dánském území. K plebiscitu pak skutečně došlo o rok později, a od té doby je Šlesvicko rozděleno mezi Dánsko a Německo podél hranice, kterou může sotva kdo zpochybnit.

V pohnutých dějinách minulého století se jedná o velkorysost, která přímo bere dech. Výraz „historické území“ byl pro mnoho národů zaklínadlem, kterým bez dalšího zdůvodňovaly oprávněnost svých nároků, nehledě na to, že třeba Češi (jistěže nejen oni, ale cizí hříchy by nás nemusely tolik trápit) vztahovali ruku i po území, která jim nepatřila nikdy. Nad důsledky dodnes raději zavíráme oči, prohlašujeme je za výsledek předchozích válek, a musíme předstírat alespoň sami před sebou, že takové vysvětlení je naprosto uspokojivé. Dánská královna naproti tomu nemusí na truc Němcům nocovat v některém holštýnském hotelu ozdobeném bustou nějakého dánského nacionalisty.

Za pár let bude už jen málokdo vědět, kdo nakonec vyhrál fotbalový eurošampionát, a nikdo už si nevzpomene, kdo proti komu hrál ve čtvrtfinále a s jakým výsledkem. Dánové ovšem zůstanou velkým národem, i kdyby docela zapomněli hrát fotbal, a před tváří Hospodinovou jím zůstanou, i kdyby vymřeli do posledního Dána. Jejich výjimečně zodpovědné jednání nazval maďarský sociolog István Bibó vysokou školou demokracie. Nevím, souvisí-li celá věc tak úzce s demokracií, každopádně je to vysoká škola fair play. Čtvrtfinálový zápas jsme pro tentokrát vyhráli, ale i tak se máme od Dánů co učit.

Smysl pro fair play tu nicméně začíná klíčit alespoň pokud jde právě o fotbal. Je přece o mnoho lepší – a cítí to i skalní vlastenci -, že Češi získali v Portugalsku bronzové medaile po tak skvělém výkonu, než kdyby naše mužstvo přivezlo před osmi lety z Anglie zlato „díky“ penaltě, která se správně vůbec neměla kopat.

Martin Vrba