ARCHIV

Ode zdi ke zdi aneb zdí proti zdi

Ať to vezmeme z kterékoliv strany, není ta zeď pěkná. Na to, kolik světově proslulých architektů židovský národ tomuto světu dal, by se řeklo skandální záležitost. Která projekční kancelář tuhle zakázku získala, š‘ma Jisrael! Zbourat! Krajinu, jíž se vine, na první pohled hyzdí, je nepěkná, neinvenční, vezměte si takovou Velkou čínskou zeď, to je krása, architektonická památka, která přetrvala tisíciletí, právem jsou na ni dodnes Číňané hrdí. Otázka je, zda má izraelská vláda zrovna chuť upozorňovat na sebe nějakým architektonickým skvostem, zda na zeď, kolem níž je tolik humbuku, chce být hrdá. Smysl té zdi je jiný. Ovšem, že smysl je jiný, je to druhá Berlínská zeď, přispěchali s přirovnáním, hodným politického analfabetismu, antisemité, antiizraelští aktivisté a kavárenští mudrlanti. Pokud jde o architekturu, lze s nimi snad souhlasit, až na to, že východoněmečtí soudruzi tu svou hanebnou zeť patlali jak se dalo, chvíli z cihel, chvíli z betonu. Byla stejně nevzhledná, měla ovšem funkci železné opony v bipolárním světě, její koruna byla zakončena ostnatým drátem, jímž byl do roku 1998 omotán celý socialistický blok. Obrana proti imperialistům. A proti těm, kteří by chtěli přeběhnout. Na západě v té době sice řádili teroristé, Rudé brigády a RAF, skupina Bader-Meinhof, ale těch se nikdo v socialistickém bloku nebál, byli soudruž-sky obdivováni, ne-li podporováni. Západní Evropa si s nimi poradila, dnes ovšem peskuje Izrael, že si chce s teroristy poradit stavbou zdi. Jako v Matiční ulici, přispě-chal tuhle kdosi s jiným přirovnáním, což byl další projev zbloudilost ducha. Romské obyvatelstvo se neopásávalo výbušninami a nevyhazovalo se do povětří mezi bělo-chy.

V Praze máme Hladovou zeď, ale ke srovnání s tou izraelskou také není, leda že by na stavební práce byli najati palestinští nezaměstnaní, jenomže něco takového ne-přichází v úvahu, židovský humor má své meze a není cynický, i když na druhé stra-ně by se možná na její stavbě rádi podíleli ti, kteří nestojí o Izraelské odvety za pa-lestinské atentáty a chtějí žít, na rozdíl od svých militantních spoluobčanů, v klidu a míru.

A pak je tu Zeď nářků. Druhé zboření Chrámu, které se každoročně připomíná devá-tého dne měsíce av, je jednou z nejsmutnějších a nejtragičtějších událostí židov-ských dějin počátku prvního milénia, znamenající následujícího půldruha tisíciletí exilu. Jestliže tedy tyto dvě zdi ve Svaté zemi mají co společného, tak je to na jedné straně symbol snahy o vyvrácení židovského národa, na straně druhé obrana proti vyvrácení. Odvěká snaha zbořit zdi ghetta proti odvěké snaze o jejich stavbu. Je pa-radoxní, že v historii mnohdy zdi ghett, jejichž brány bývaly v noci zavírány, zabránily proniknout dovnitř milovníkům pogromů, nicméně také srovnávání současné zdi se zdmi ghett kulhá, nejspíš by se ta nepovedená architektonická stavba dala přirovnat k středověkým hradbám, bránícím město před lidmi, kteří by chtěli vstupovat se zlými úmysly. A vcházení s výbušninami na těle nelze za nic jiného považovat.

A pak je tu The Wall skupiny Pink Floyd’s a text jedné z písní: „We don’t need no education.“ Palestinští mladíci jako by si tyhle verše vzali k srdci. Být ovšem alespoň trochu vzdělaní, věděli by, že jejich teroristické činy nemají smysl, a že způsob boje za práva svého národa, který zvolili, zdá se být více než nešťastným, neboť do seje vítr, sklízí bouři. Ale ani k větrolamu nelze tu nešťastnou zeď přirovnat. Jednoduše vzato je to zeď proti zdem. Hřbitovním. Pěkná ovšem není.

David Jan Novotný