ARCHIV

Jak zatočit s komunisty

ÚVV ČSSD dal Stanislavu Grossovi pro jednání o složení příští vlády jeden jediný mantinel: má to být vláda bez účasti komunistů. Přistoupili na to tedy i představitelé tzv. zemanovského křídla strany, skupina poslanců hlavně ze severních Čech, levě orientovaní pragmatici, kteří mají v tomto regionu nejspíš jakési ekonomická zázemí a zájmy, jež je sbližují s komunisty. Za svého úhlavního nepřítele považují Špidlu. Není taky divu: to, co řekl v sobotním rozhovoru s Alexandrem Kramerem – sociální demokracie nemůže být ani jakousi jinou KSČM, ani stranou reformních komunistů; je to samostatný politický proud – jim musí připadat jako staromódní škrobený idealismus a působí na ně bezpochyby jako řev brontosaura. Jejich sociální demokracie je politický útvar nového, posttotalitního typu, nad nímž by politici jako Soukup, Tusar nebo Bechyně užasle kroutili hlavou.

Jiné, těsnější mantinely se Grossovi pokusili vymezit prezident Klaus a předseda KDU-ČSL Kalousek. Klaus si žádá vládu disponující skutečnou většinou. Klaus i Kalousek odmítají vládu, která stojí a padá s podporou komunistů. Oba pánové mají zjevně na mysli komunistickou podporu v zásadních, existenčních záležitostech, jako je hlasování o důvěře. Je představitelné a v tuto chvíli dokonce pravděpodobné, že napoprvé se Grossovi podaří tuto podmínku splnit. Ale pak přijde rozpočet, pak řada dalších významných a choulostivých hlasování. Kde je jasná hranice, za níž jeden jediný komunistický hlas pro nebo jedna absence už znamená casus belli? Navíc bude vláda tentokrát široce rozkročena mezi levé hojdarovské pragmatiky, kteří budou chtít zachránit do voleb 2006 aspoň něco z někdejší popularity ČSSD, a idealisty z US-DEU, kteří navíc správně tuší, že zachránit už není co. Pokud v této složité situaci sociální demokraté podlehnou svodu stojedenáctihlasé většiny, Kalouska a jeho stranu už nepotřebují (o US-DEU ani nemluvě) a prezident pak může rekonstrukci vlády jen zdržovat. Octne se v podobné situaci jako kdysi dr. Beneš, jehož se tak často a „silně“ zastává. Dá se sice předpokládat, že by některým sociálně demokratickým poslancům taková spolupráce nevoněla, většina z nich by však po českém způsobu držela pozice, aby na jejich místo nepřišel někdo jiný, daleko horší. Stojedenáctka by se snad trochu scvrkla, ale stále by na ni bylo spolehnutí.

V tisku se objevily úvahy o změně volebního zákona, která by komunistům zkomplikovala život. Konstruovat volební zákon proti jedné politické straně, i když je to zrovna komunistická, je ovšem jednak nepřípustné (je to precedens: příště to může potkat někoho jiného, koho ocejchujeme za zemského škůdce), jednak nemožné. Většinové systémy zvýrazňují rozdíly mezi volební podporou jednotlivých stran, občas přitom upřednostňují trochu slabší proti trochu silnějším a hlavně: stejně snadno, jako by v této chvíli způsobily drtivou porážku komunistů, mohou za čtyři roky způsobit jejich drtivé vítězství. Navíc se vychází ze dvou optimistických předpokladů: že vůbec ještě někdy nějaké volby budou (asi budou) a že se ještě před nimi, tj. za současného rozložení sil v parlamentu, najde pro změnu dostatečná většina. Tj. že si stojedenáctka sama nad sebou podepíše ortel smrti.

Problém české společnosti není v tom, že komunisty volí příliš mnoho lidí, ani v tom, že komunisté mají ukázněné voliče, kdežto demokraté ne. Problém je, že demokratická politika, jak se předvádí od erupce Pravdy a Lásky v listopadu 1989, nebudí ve veřejnosti žádnou velkou důvěru. A spousta lidí dochází k závěru: ať vyhrajou komunisté nebo ne, nás, malých čičmundů se to nijak podstatně nedotkne. Přežijeme za komunistů, jako jsme zatím přežívali bez nich. To jsou skličující závěrečné akordy sametové symfonie, která Ódou na radost kdysi začala, místo aby jí končila.

Pokud se s tímhle něco neudělá, komunistů se jen tak nezbavíme.

10. července 2004