ARCHIV

Událost kulturního a politického významu

Letošní ročník karlovarského filmového festivalu byl ve zpravodajství zprvu zastíněn padající vládou a všeobecně zvýšeným zájmem o kopanou; nakonec však zazářil v plné slávě a dostal se dokonce na titulní stránky našeho tisku.

Ale nejen jeho mediální obraz, i samotný festival nemohl podle svědectví přímých účastníků zpočátku popadnout dech. Zvláště oficiální zahájení prý působilo značně rozpačitě; mnoho času zabralo vítání našich politiků provázené díky za jejich podporu. Takový průběh mohl ovšem uvést do rozpaků jen někoho, kdo na něj nebyl připraven.

Co se však dalo čekat jiného? Již někdy na jaře byl festivalu odhlasován vydatný příspěvek ze státního rozpočtu, a to zcela po zásluze, neboť festival je - podle slov svého prezidenta Jiřího Bartošky – událostí značného „kulturního a politického významu“. K tomu už chybí jen účast dalších osobností našeho kulturního a politického života, jak byla před Listopadem ve zprávách souhrnně definována množina papalášů, které už nestálo za to jmenovat, na rozdíl od množiny těch významnějších, do níž se zpravidla ještě vešla Marie Kabrhelová.

Dovedu si představit, že sám Bartoška označoval tehdy uživatele takovéhoto jazyka přiměřeně tvrdým a velice přiléhavým, byť ne zrovna nejslušnějším výrazem. Časy se ovšem mění a náš slovník není patrně dán jen naším naturelem, ale i pracovním zařazením. (Je mimochodem trochu paradoxní, že se šéfem filmového festivalu stal právě Jiří Bartoška, který si - na rozdíl od svého dlouholetého jevištního kolegy Karla Heřmánka - s filmovou kamerou nikdy moc nerozuměl; Bartoškův herecký typ ztrácí na plátně téměř všechno své kouzlo a jeho nejvýraznější filmovou rolí stále zůstává neohrožený samotář Sokol ze Schmidtovy Osady Havranů.)

Po kultuře nemůže zajisté nikdo chtít, aby obstála na trhu bez přívlastků. Stefan Zweig líčí ve svých pamětech s dojemnou hrdostí, kterak v devatenáctém století vídeňské měšťanstvo – a zejména to židovské – převzalo mecenášskou pochodeň, jak doslova zaskočilo za šlechtu, která už přestávala mít o kulturu zájem. Zweig pochopitelně netušil, že kulturu budou jednou podporovat nejen neurození, ale vlastně i nemajetní, o to štědřeji, že tak nebudou činit ze svého.

Kdyby politici na celý podnik nepřispěli, nebylo by je nejspíš na festivalu ani zač ubytovat, takže by jich tam tolik nejezdilo, politický význam celé události by poklesl, a tím spíš by na ní příště žádný politik nechtěl přispět – a tak dále. Nikdo už zkrátka nezjistí, zda se z rozpočtu přispívá na festival proto, že je to událost politického významu, nebo zda veškerý politický význam spočívá prostě v tom, že akce je dotována z rozpočtu a při zahájení se tudíž děkuje přítomným politikům.

Nemusíme tedy usnout kdesi na vyhřátém paloučku, abychom se ocitli v kraji divů. A jak říká takto zmíněný Lewis Carroll, nemají-li některé otázky řešení, neřešme je – a ušetříme tak spoustu času. Hezké léto, milí čtenáři!

Martin Vrba