ARCHIV

Ústavní záruky našich politických krizí

Během prvních dvanácti let existence České republiky je poměrně zřetelně vidět, že česká ústava hraje významnou úlohu ve vládních krizích: napomáhá jejich vzniku a pečuje o to, aby hned tak neskončily. Jde především o tři věci.

Prezident jmenuje ministerského předsedu a na jeho návrh členy vlády. Má celkem dva pokusy, v nichž není časově omezen. Když se mu to nepovede, přijde ještě na řadu předseda Poslanecké sněmovny. Teprve potom mohou být vypsány předčasné volby. Ústavu lze obejít (jako se to stalo v případě pověření Tošovského vlády) přijetím ústavního zákona pro jedno použití: k tomu je ovšem třeba konsensu, jaký je v České republice od doby jejího vzniku velmi řídký. Tím je opečováno, aby krize, která jednou začne, hned tak neskončila, a politici se, jak pěkně řekl pan prezident Klaus, smažili ve vlastní šťávě. (Pan prezident se později hájil, že neřekl „smažili“, ale „snažili“. Tím navázal na hezkou tradici, kterou založil spisovatel, jehož velmi nemá rád, Jaroslav Hašek. Ten se kdysi zúčastnil jakési poměrně velkolepé pouliční rvačky s politickým podtextem, a jsa postaven před soud, tvrdil, že nehecoval rváče, kteří se právě mydlili s policajty, výkřiky „natři ho“, ale naopak varováním „spatři ho“. Soud mu ovšem neuvěřil a poslal ho na pár dní za mříže. To panu prezidentovi nehrozí, není ze své funkce a z toho, co během jejího výkonu pronese, odpovědný).

K zdárnému průběhu krize přispívá i sám úkon jmenování. Předchází mu jakýsi úzus, v ústavě nezakotvený: prezident nejprve někoho „pověří“ a na základě výsledku pověření pak následuje (nebo nenásleduje) jmenování. Během pověřování se otvírá široké pole různým prezidentským intrikám: prezident pověřeného úkoluje a kontroluje, pověřený kličkuje jako zajíc a má jistou šanci prezidenta zmást. Celá procedura nemá žádný vymezený časový horizont.

A konečně: v poměrném volebním systému jsou poslanci v zásadě voleni za stranu. Přitom po zvolení nejsou nijak vázáni, mohou ze strany vystoupit a přestoupit do jiné. To vede v našich současných poměrech k neslýchanému kupčení a vydírání. Mandát je chápán jako akcie, kterou je možné politicky (a možná i jinak) zhodnotit. Viz Marvanová, Teplík, Wagner, Vrbík, Bielesz, Kott. Osobní slabiny jeho držitele (např. záliba v alkoholu) mohou paradoxně přispět k podstatnému navýšení jeho hodnoty. První čs. republika se snažila těmto praktikám zabránit, pravda, nepříliš důsledně a obratně. Dnes má poslanec volné ruce.

Dosáhnout nápravy by teoreticky nemělo být těžké. Německá spolková ústava, poučená nesnázemi Výmarské republiky, umožňuje, zjednodušeně řečeno, svrhnout vládu (kancléře) pouze tak, že se zvolí nová (nový). V případě, že kancléř odstoupí, prezident jmenuje nového, ale pak se otvírá prostor pro Spolkový sněm. Ten může zvolit navrženého, ale když neprojde, taky někoho jiného. Nad Spolkovým sněmem se přitom neustále vznáší hrozba rozpuštění a nových voleb.

Pokud jde o mandáty, bylo by za současného stavu politické kultury v ČR docela přirozené, kdyby vystoupení ze strany, za niž byl poslanec zvolen, vedlo automaticky ke ztrátě mandátu. (Jistá, snad nikoli neřešitelná komplikace jsou podivné české volební koalice pro jedno použití).

Problém je jen jeden: situace by se zjednodušila a zpřehlednila, výsledky voleb by byly jednoznačněji respektovány. Jenomže poslední dvě volby do PS nedopadly dobře: v roce 1998 zůstala ČSSD o fous ušetřena pokušení vládnout spolu s KSČM. Nikdo to nebral jako „poslední vážné varování“. v roce 2002 získaly obě „levicové“ strany (přesnějši řečeno jedna postkomunistická a jedna poststalinská) v Poslanecké sněmovně přesvědčivou většinu.Stalo se tak především díky obrovskému volebnímu úspěchu komunistů. Tato skutečnost byla v prvních dvou letech po volbách zastřena skutečností, že ve vedení ČSSD se po Zemanově odchodu octli odpůrci spolupráce s komunisty. Ti ale neuspěli a zabránit nyní, aby se dali „svoji k svému“, překabátění komunisté z ČSSD s nepřekabátěnými z KSČM (což má pro mnohé členy a funkcionáře ČSSD, i když komunisty dvakrát nemilují, svou přitažlivou sílu: zaručuje to stabilní vládu pro příští dva roky a všechny časné výhody, které z toho pro ČSSD a její představitele vyplynou) bude mimořádně obtížné – i když prezident z důvodů více než pochopitelných vládě závislé na podpoře komunistů nepřeje.

Předčasné volby by nepochybně ukázaly, že faktická podpora ČSSD i KSČM je příliš slabá, než aby vydala na komunisticko-socialistickou většinu v Poslanecké sněmovně (v roce 2002 ji volilo hodně jelimanů z tábora Pravdy a Lásky a ještě víc lidí k volbám vůbec nešlo, čímž zadělali zase na komunistický úspěch). Jenže dosáhnout jich je skoro nemožné. A pokud bude česká demokracie spočívat jen na prezidentských intrikách a čachrování s hlasy ve Sněmovně (byť nesených těmi nejčistšími úmysly), kdežto komunistický tah k moci se bude opírat o literu ústavy, nemá u nás demokracie do budoucna šanci.

4. července 2004