ARCHIV

Česká vládní krize: Laponci by se divili

Demise vlády je pro stát se „standardním“, fungujícím demokratickým uspořádáním tou nejobyčejnější věcí pod sluncem: vlády jsou, jako všechny lidské výtvory, smrtelné. Jejich střídání je základ demokracie.

U nás je tomu jinak: vytvoření vlády je herkulovský čin a její pád politická katastrofa. Získání a ztráta vlády znamená pro nás totéž co znamenaly pro naše pravěké předky získání a ztráta ohně.

Zdroj obtíží představuje existence silné politické strany, představující reziduum předlistopadových poměrů v polistopadovém politickém uspořádání. KSČM se kdysi, po převratu, ráda přizpůsobila demokratickým pravidlům, mohlo jí potkat něco daleko horšího. Možnost přizpůsobit se jí byla poskytnuta takřka bezpodmínečně: byla vlastně jen postavena na roveň těm ostatním. Jak běží čas, postupně se integruje: dnes už je součástí národní jednoty a jediné, co jí zatím ostatní upírají, je podíl na exekutivě. Přitom sociální demokracie, která se na levici cítí osamocena, je ve stálém pokušení zrušit i tuto poslední zábranu. Není divu, vždyť se v ČSSD angažuje řada bývalých komunistů, těch s lidskou tváří i těch bez ní, a tak jsou její rozlišovací schopnosti a imunitní systém výrazně oslabeny.

Situace, kdy strana s dvacetiprocentní podporou je při utváření vládních koalic mimo hru, klade nadměrné nároky na konsensus ostatních účastníků politického soupeření a generuje situace, jež by nezaujatý a nezasvěcený pozorovatel, např. finský europoslanec z Laponska, abychom si posloužili nedávným příměrem pana prezidenta, pozoroval s němým úžasem: tak například všichni, kdo se budou nějakým způsobem spolupodílet na utvoření příští vlády, se zaklínají, že do svého úsilí nijak nezapojí druhou nejsilnější politickou stranu, ačkoli z formálně technického hlediska by vláda ČSSD s podporou komunistů měla v Poslanecké sněmovně dostatečnou většinu a obě strany, alespoň podle toho, jak se samy deklarují, by si byly blíže než strany dnešní pravolevé koalice. A místo toho usilují obnovit koalici, která zjevně nemůže fungovat, protože ztratila v Poslanecké sněmovně většinu a strana, tvořící její páteř, je v názoru na její smysl rozpolcená. Zároveň je skoro nemožné zvolit nejjednodušší možné východisko a sáhnout k předčasným volbám, které by situaci zpřehlednily.

Česká politika se už řadu let pohybuje v systému samých slepých uliček. Všechny vlády s výjimkou té první Klausovy byly nějakým způsobem nestandardní: druhá Klausova byla menšinová, Tošovského dočasná, Zemanova se opírala o opoziční smlouvu a Špidlova pravolevá a zároveň opřená o nejmenší možnou většinu jednoho jediného hlasu. Takový politický vývoj kompromituje demokracii a vede k pokušení ji nějak zjednodušit. Nabízí se řada cest, od těch méně nešťastných (de Gaullova) po ty hodně nešťastné (jako Francova nebo Pinochetova). Která bude zvolena, záleží vždycky na politické kultuře země. Naše šance jsou po půl století různých diktatur a polodiktatur nevalné.

Státy trvají idejemi, na nichž vznikly. Polistopadové Československo zakrývalo sametem a hesly typu „nejsme jako oni“ historický kompromis mezi disidenstkou elitou a poststalinisty. Dnes, po čtrnácti letech, je na nějaké radikální, revoluční řešení pozdě. Toto prokletí si sebou poneseme jako trvalou zátěž do budoucna.

Mladá fronta Dnes 3. července 2004