ARCHIV

Ještě jeden čtenářský dopis

Vzhledem k bouřlivým událostem na domácí scéně mi až do dneška nezbyl čas vypořádat se s názory posledního z čtenářů, obhajujících vyhnání sudetských Němců, pana L. Sigmunda (text jeho dopisu najdete zde). Pokusím se to napravit.

To, co pan Sigmund píše o postavení Čechů v pohraničí po německém záboru v roce 1938, je nesmysl. Podle mezistátní dohody z 20. listopadu 1938 dostali starousedlíci (tj. Češi, kteří se narodili v pohraničí do počátku roku 1910 a jejich přímí potomci) říšskou státní příslušnost. Pokud si chtěli zachovat československou, museli pro ni optovat. V obou případech mohli v pohraničí zůstat a jejich majetek ani jejich česká národnost tím nebyla dotčena. Jistě, jejich postavení bylo nelehké a vůbec se nedivím těm, kteří odešli. Ale nevidím důvod, proč ho ještě přibarvovat nepravdami.

O tom, že zabrání pohraničí bylo pro tamější Čechy blaho, mluví pan Sigmund, nikoli já. To, že se Němci v ČSR měli lépe než Češi za Hitlera, může považovat za relevantní jen člověk, pro něhož je Hitler vzorem hodným napodobení: máme právo zacházet s Němci podobně, jako Hitler zacházel s námi. Takových u nás po válce bylo zjevně hodně a přežívají až dodnes.

O tom, že sudetští Němci měli percentuálně největší zastoupení v NSDAP z celé Říše, bych radši nemluvil. Někdo by si totiž mohl vzpomenout, že v relativně svobodných volbách v roce 1946 volilo 38% „Čechoslováků“ (v Čechách to bylo celých 42%) KSČ. Bylo to vůbec nejvíc ve střední Evropě (v Rakousku měli komunisté přes mocný ruský nátlak pár procent, v Maďarsku, které bylo Rusy celé okupováno, 17% (proti 57% demokratické Malorolnické strany), v Polsku se Armija krajowa z posledních sil zoufale bránila ruským okupantům a svobodné volby si tam komunisté vůbec netroufli uspořádat).

Vůbec mne nezajímá, jak se se svou minulostí vyrovnali sudetští Němci, protože to není moje věc, ale věc sudetských Němců. Moje věc je, jak se se svou minulostí vyrovnali Češi. Citovaný dopis je toho pěkným dokladem.

To, že sudetští Němci byli největší obětí druhé světové války, netvrdím já, ale pan Sigmund. Já tvrdím, že sudetští Němci byli také obětí druhé světové války, a navíc se jí stali až poté, co válka skončila.

Sudetští Němci prý nebyli žádným „státoprávním národem“, ale pouze menšinou na tomto území, a to vždy od jejich příchodu. I toto tvrzení je nesmyslné, středověk neznal pojem etnického národa v dnešním slova smyslu.

Žádná menšina na území cizího státu nemá právo vyhlašovat svůj „stát“. Když to vezmeme vážně, jen málokterý stát na světě má právo na existenci. Od Finska přes Estonsko, Lotyšsko, Litvu, Rumunsko (kdysi součást Osmanské říše), Bulharsko, Řecko, o Albánii, Makedonii, Srbsku, Chorvatsku, Slovinsku ani nemluvě, samé znásilnění práva.

Podle pana Sigmunda je neustálé tvrzení o tom, že Češi nesmyslně trvají na výsledcích druhé světové války, „stupidní“. Nebudu mu oplácet stejnou mincí a omezím se na upozornění, že nesmyslné je pouze tvrdit, že pokud je něco výsledkem druhé světové války, nesmí se to měnit. Řada výsledků druhé světové války byla už totiž k našemu velkému štěstí změněna. Ti, kdo říkají, že se výsledky druhé světové války nesmějí změnit, myslí, že některé výsledky druhé světové války, to jest vyhnání Němců, jsou jako celek nekritizovatelné. Dobře také vědí, že o žádnou „změnu“ v tomto případě nejde, protože návrat vyhnaných je nemožný – už proto, že devadesát procent jich už zemřelo. Jde spíš o pár slov politování a omluvy (tedy to, co se nestalo vyčůranou formulací česko-německé smlouvy). Ale něčeho takového je schopna jen slušná společnost. Snad se tu jednou vyvine.

4. července 2004