ARCHIV

Spása demokracií: bídný technický detail

"Demise vlády je očekávaný výsledek," řekl jeden z končících ministrů, Vladimír Mlynář. "Měla by být zahájena debata o současném volebním systému. Opakuje se totiž systémově stejný případ jako v roce 1997, a to problém slabých vlád." (Výrok uvádím v podobě, v jaké jej citovala MfD 28. 6. 04) Více už na tak malém prostoru říct ani nelze. U Vladimíra Mlynáře se navíc nejedná o nějaký okamžitý nápad dočasně vykolejeného expolitika. Nikoli v roce 1997, ale již o rok dříve napsal ještě jako šéfredaktor Respektu: "ODS a ČSSD by měly sebrat odvahu změnit volební systém."

Co bylo špatného na opoziční smlouvě

Tato slova jsou mimořádně významná: pozdější protagonista Unie svobody zde vyzývá dvě vlivné strany ke spolupráci, která se nakonec uskuteční v podobě tiché koalice, vulgo "opoziční smlouvy". Naivní člověk by čekal, že Unie svobody takovouto spolupráci uvítá coby odvážný krok ze slepé uličky, ale kdepak: US označí opoziční smlouvu za obyčejný podvod, a na jejím tvrzení ke všemu něco je.

Devastující vliv "opoziční smlouvy" nespočíval v samotné spolupráci občanských a sociálních demokratů - o té se uvažovalo nejpozději od patových voleb v roce 1996 -, nýbrž v nesmlouvavosti, s níž byla tato možnost během předvolební kampaně na jaře 1998 kategoricky odmítána, a to zejména Václavem Klausem. Právě to dodalo opoziční smlouvě příchuť podvodu. Skutečnou příčinou tohoto obojakého chování byl ovšem (jaká ironie!) vznik Unie svobody po "sarajevských událostech". Unie svobody, která měla většinový systém dokonce ve svém volebním programu, začala obviňovat ODS, že chce po volbách vytvořit koalici s ČSSD - jakoby změna volebního systému šla provést jinak než formou časově omezené velké koalice. Klaus pak odhodil roli zodpovědného státníka a snažil se od sociálních demokratů co nejvíce distancovat, jinými slovy: nechal si Unií svobody vnutit poťouchlou hru na to, kdo je opravdovější pravičák.

Bude-li někdo sepisovat seznam pustošivých důsledků "Sarajeva", toto je další položka: tolik potřebná velká koalice nakonec nevznikla, samotná tichá koalice byla vnímána jako zrada a poměrný systém zůstal zachován, protože strany opoziční smlouvy ztratily v důsledku své obojakosti potřebnou většinu v Senátu.

Znesnadňovat nebo znemožňovat

Politologové rádi říkají, že demokracie znesnadňuje vládnutí - a že je to její hlavní úkol. K této hluboké pravdě je však třeba dodat, že poměrná demokracie vládnutí leckdy přímo znemožňuje; všechny vlády, které se u nás vystřídaly po roce 1996, probouzely spíše rozpaky než důvěru.

Poměrný volební systém spolehlivě rozkládal francouzskou třetí i čtvrtou republiku; skutečná krize pak přišla v padesátých letech během čekání na de Gaulla, kdy anglický komik Richard Murdoch zpíval posměšnou písničku:

Povolali sedláka až z tramtárie kdovíkteré -

posledního Francouze, co ještě nebyl premiérem.

Tak daleko sice ještě nejsme, ale nemělo by nás to uspat: Česká republika je tu teprve dvanáct let, a stabilní vládu měla jen v prvních čtyřech.

Již koncem dvacátých let minulého století napsal Ortega y Gasset ve Vzpouře davů:

Spása demokracií, ať už jsou jakéhokoli typu a stupně, spočívá na bídném technickém detailu: na způsobu voleb. Je-li režim voleb vhodný a odpovídá skutečnosti, daří se vše dobře; pokud ne, je zle se vším, i když ostatní věci klapou výborně.

Ortega možná význam "způsobu voleb" trochu přeceňoval, nic to však nemění na tom, že u nás tuto věc zoufale podceňujeme. Dnes, uprostřed vládní krize a po osmi letech prapodivných improvizací není už těžké říct nahlas, že pro volbu exekutivy je poměrný systém nanejvýš nevhodný a že debata o jeho změně měla být už dávno zahájena. Je rovněž třeba přestat si donekonečna namlouvat, že v sněmovních volbách volíme zákonodárný sbor. Jaképak "zákonodárství"? To hlavní, co před každými volbami do Poslanecké sněmovny všechny zajímá, je vytvoření vlády: kdo, s kým a bez koho.

Obvody, hlasy a mandáty

Naše média by pak neměla prokazovat věci i nadále medvědí službu publikováním matoucích grafů, které ukazují "jak by dopadly poslední volby, kdyby se konaly podle většinového systému". Při změně volebního systému se mění celá předvolební strategie kandidujících stran, dokonce i jejich počet; voliči se musejí rozhodovat jiným způsobem a strany musejí vybírat jiný druh kandidátů. Nelze tedy předstírat, že jde pouze o odlišný způsob přepočtu hlasů na mandáty. V časech opoziční smlouvy ostatně došlo k pokusu nahradit skutečnou změnu volebního systému počtářskými triky, tedy jen jiným přepočítáváním hlasů, který byl však vcelku po právu zamítnut Ústavním soudem.

Opravdové změně volebního systému nejvíce brání bídný lidský faktor: zdaleka ne každý z dnešních poslanců by se dokázal postavit v jednomandátovém obvodě před voliče. Když se po podpisu "Smlouvy o vytvoření stabilního politického prostředí" vzedmula v ČSSD vlna odporu proti změně volebního systému, komentoval to Miloš Zeman trefnými slovy: mnozí naši kandidáti se během předvolební kampaně spíše schovávali za autobus (rozuměj za legendární Zemák).

Zbytečné jsou naproti tomu obavy, že v české verzi systému dvou stran by tou druhou stranou mohla být nakonec KSČM: navzdory současným Grebeníčkovým řečem o "souboji titánů" jsem přesvědčen, že komunisté by většinový volební systém nepodpořili, protože by je během dvou volebních období marginalizoval.

Abych tedy parafrázoval Mlynářova osm let stará slova: Topolánek s Grossem by měli sebrat odvahu.

Martin Vrba