28.6. - 3.7.2004

ARCHIV

Si tacuisses…

Lidové noviny přinesly před časem informaci z pera Jaroslava Plesla o pozoruhodném interview, který poskytl náš nynější president Václav Klaus v létě 1989 listu Chicago Tribune. Uvádíme zde podstatné úryvky z textu s komentářem, jaký si tehdejší názory Václava Klause nepochybně zasluhují. V Chicago Tribune stojí:

Před dvaceti lety vystoupil v Chicagu z autobusu společnosti Greyhound mladý československý ekonom. Zdržel se tehdy jen jeden den. Václav Klaus v té době byl na jeden semestr na Cornell University v Ithace… Byl to jeho první a na dlouhou dobu i poslední pobyt v USA.

Jakmile se vrátil zpět domů, zavřela se za mladým intelektuálem železná opona. V srpnu 1968 napadla Československo sovětská vojska a Klaus byl už v roce 1970 vyhozen z Ekonomického ústavu v Praze. Noví ortodoxní (komunističtí) vládci v Praze pokládali jeho názory za příliš "kapitalistické".

Změna politického klimatu ve východním bloku, kterou přinesl liberální tón kremelského vůdce Michaila Gorbačova, umožnila i nedávnou "rehabilitaci" pana Klause.

A tak se pražský ekonom ve svých 47 letech dostal zpět do Chicaga …

Ačkoli se stále ještě potýká s únavou z časového posunu a dlouhého letu, našel si mezi přednáškami, setkáním a potřásáním si rukou se skoro 500ti lidmi čas i na významné kulturní podniky "Větrného města". "Retrospektiva "Andyho Warhola byla úžasná, " říká.

Už dva roky je Klaus členem kolektivu Prognostického Ústavu Československé Akademie Věd. Je to, jak to s mírným, hrdým úsměvem nazývá ekonom: "jeden z našich 'think tanks'. "

Klaus často přemýšlí o tom, jaký je nejlepší přístup k systému volného trhu. Věnuje se tedy oboru, kde pouhé vyslovení jména bylo ještě nedávno v sevřeném světě centrálních plánovačů pokládáno za tabu, neřku-li za obscenitu. A co více, Klaus již dokonce dosáhl jistého uznání. V Maďarském tisku byl nedávno nazván československým Miltonem Friedmanem.

Ale Československo není Maďarsko, a dokonce ani Polsko nebo Sovětský Svaz. Vláda v Praze zůstává se stoickým klidem stranou hlavního proudu a nadále setrvává na pozicích ortodoxního marxismu-leninismu. Takže projevují se v České ekonomice vůbec nějaké změny? Nebo ještě konkrétněji: mohou se Klausovy myšlenky prosadit v jeho zemi?

"Ale ano," říká okamžitě. "V současnosti probíhá mnohem více změn než si Západ stačil všimnout. Už jen ten fakt že já jsem zde u vás znamená velmi mnoho."

Klaus pokládá za velmi zvláštní, že je tlačen do role prostředníka mezi dvěma tábory. "Doma jsem pokládán za otevřeného kritika systému. A tady na Západě mi nezbývá než systém hájit, protože jsou všichni tolik podezřívaví a odmítají uvěřit, že co se týče ekonomiky, tak už procházíme transformačním procesem.1)

Tyto věty pronáší Klaus s ironickým úsměvem, jaký si lidé vytvořili během dlouhých let strávených ve vnitřním exilu…

Klaus vyjmenovává nejdůležitější změny, které se staly v jeho zemi:

"Především byl v červnu schválen nový zákon o plánování, kterým byly zrušeny tradiční direktivní roční plány, páteř centrálně plánované ekonomiky.

Od prvního května si Češi mohou otevřít bankovní účty v cizí měně, čímž se výrazně usnadňuje cestování a nákupy v zahraničí. Velvyslanectví Rakouska a Západního Německa mají dnes spoustu starostí se zvládáním dlouhých front lidí žádajících o víza."

Klause mrzí, že všechny tyto změny byly v podstatě ignorovány západními médii. "Všichni dnes nemají oči pro nic jiného než pro Polsko a Maďarsko."2)

Věří že Západ podceňuje procesy odehrávající se za nehybnou fasádou dnešního Československa.

"V mé zemi nenajdete učebnicový příklad komunistické ekonomiky. Přestože extrémně neefektivní a nákladný administrativní a plánovací aparát stále paralyzuje převážnou většinu podniků, objevily se už i velké a silné společnosti. Ředitelé ve vedení společností rozhodují o mnohém a jsou voleni pracujícími.3) Není tohle snad už skutečná politická změna? "

Ekonomové také tvrdí, že Československo má mnohem lepší podmínky pro start do tržní ekonomiky než ostatní východoevropské země. Velmi opatrná makroekonomická politika v posledních dvou desetiletích udržela inflaci na úrovni jednoho až dvou procent.

Další fenomén, který mluví ve prospěch Československa, je neexistující zahraniční dluh. Klaus s radostí hovoří o tom, jak cizí bankéři tlačí na Státní Banku Československou.

"Američani, Němci, Japonci, ti všichni nám nabízejí své peníze". Hned po Východním Německu má Československo na Východě nejvyšší životní standard. "Ruští turisté se v Praze cítí stejně, jako by se cítil nejspíš někdo z Čechů v New Yorku,4) " říká Klaus.

Klaus ovšem rozhodně nevidí svou zemi skrze skla růžových brýlí. Zvláště si stěžuje na obrovskou liknavost a netečnost v ekonomickém chování. "Lidé se dokonce vymlouvají na Sověty a omlouvají tak svoji lenost a lelkování na chatách. "5)

A také upozorňuje na to že "skutečně hluboké reformy nejsou dosud připraveny a že konzervativní vláda může i jakkoli skromný pokrok kdykoli zastavit.

A tak pokládá za velmi důležité postupovat krok za krokem a nic neuspěchat.6) To by mohlo vládu vyprovokovat k agresivnímu použití síly jako v Číně. "Raději nemluvme o reformě s velkým R" říká.

Klaus popisuje dvě hlavní skupiny východoevropských reformátorů. Tradiční reformátoři doufají v pokrok převzetím jen některých výhod volného trhu. Skuteční reformátoři, mezi které se počítá i sám Klaus, se snaží vylepšit kvalitu trhu ve spojení s restriktivní peněžní a rozpočtovou politikou.

Čech Klaus také odmítá otázku, zda je osud země závislý na Gorbačovově glasnosti a perestrojce a zdůrazňuje: "Je to vše jen v našich rukou."

Klaus dokonce mírně arogantně tvrdí: "Sovětské zprávy pro nás nejsou intelektuálně zajímavé. Již před rokem 1968 jsme byli tam kde jsou dnes oni. "7)

Vyhýbavou odpověď jsem dostala na otázku o obecnější budoucnosti jeho země. Dokonce i slovo "sen " zní v jeho ústech podezřele. Už se poučil že velké sny se až příliš často proměňují v děsivé noční můry. Proto Václav Klaus raději mluví o budoucnosti takto: "Představujme si jen to, co je viditelné, a připravme se na klopotnou cestu reformami. "

Potud Chicago Tribune Anno 1989. Nejprve, aby nedošlo k omylu: v životě by mi nenapadlo Václavu Klausovi vyčítat, že v sedmdesátých a osmdesátých letech nezvolil cestu disentu. Řeči o jeho údajné spolupráci s normalizačním režimem považuji za hloupé a zavilé. Klaus se tehdy snažil využít k dobré věci skrovných možností, které ekonomovi poskytoval normalizační režim. Jako subalterní úředník odbočky ČSSB, kde přistál po vyhazovu z Ekonomického ústavu ČSAV, pořádal pod hlavičkou Společnosti pro šíření vědeckotechnických informací, nebo jak se to jmenovalo, ekonomické semináře, které byly i pro laika užitečné a podnětné. Taky by mi v životě nenapadlo mu mít za zlé, že na sklonku normalizace využil možnosti a vrátil se do Akademie (tentokrát do Prognostického ústavu). Že se mohl už v létě 1989 podívat do USA (20. srpna, kdy vyšel jeho rozhovor v Chicago Tribune, jsem shodou okolností trávil v Hotelu Forum II. - tj. na pražském ředitelství SNB na Vyšehradě - první hodiny nejhnusnější dvojité "osmačtyřicítky", jakou jsem zažil), mu ze srdce přeji. Vyčítám mu jen lehkost, s jakou v rozhovoru překročil propast mezi mlčením, které by bylo chvályhodné, a mluvením, které ho dnes staví do komického světla. Jak textu vyplývá, byl tehdy nepochybně upřímně přesvědčen, že komunistický režim vydrží ještě léta. To by samo o sobě nebylo nic mimořádného, tuto víru sdílel s drtivou většinou české společnosti i s tehdejší českou disidentskou generalitou. Jenže režim mlel ve skutečnosti z posledního. A jsou dvě možnosti: Buď Václav Klaus tomu, co napovídal reportérce Chicago Tribune, opravdu věřil, a pak je to zároveň legrační i věcně úplně vedle. Nebo to říkal z vyčůranosti, a pak je to legrační a zároveň důkaz, že se přílišná vyčůranost nevyplácí.

A teď k textu samotnému ( s odkazy na označená místa v článku):

Zde pan prezident nepochybně poněkud přecenil váhu své osobnosti, což se mu stává nezřídka. To, že se octl v Americe, bylo pro něho osobně jistě velmi významné, pro stav svobody v bolševické ČSSR to je relevantní podstatně méně. Vážný omyl je rovněž, že "tady na Západě" mu nezbývá než český normalizační režim hájit. Mohl například docela jednoduše mlčet, a důvody by paní Betz-Eck jistě dobře pochopila, zvlášť kdyby jí byl místo následujících hloupých řečí o tom, jak nás nespravedlivě ignorují, srozumitelně vysvětlil, že v žebříčku nejsvobodnějších ruských kolonií zaujímáme čestné předposlední místo o prsa před Rumunskem. Ač nejsem odborníkem na poli ekonomiky, mám taky jisté pochybnosti o tezi, že československá ekonomika procházela už v létě 1989 transformačním procesem. Utvrzuje mne v nich například skutečnost, že ji Klaus nezopakoval např. ve volební kampani o rok později. Otázka tedy je: měl spíš mlčet v létě 1989 než v létě 1990?

Zde se hlásí ke slovu standardní a u pana prezidenta obvyklá česká (tehdy československá) jedničkovost: už zase nás (a to tehdy znamenalo taky a především Jakeše, Biľaka, Husáka, Adamce) neprávem přehlížejí.

"Volby" ředitele jsem zažil v s.p. Mototechna. Nezúčastnil jsem se jich, protože jsem nebyl "pracující", ale jen trpěný parazit (kdysi mne za Chartu vyloučili z ROH, odjinud mne vyloučit nemohli, jinde jsem nebyl). I tak mohu potvrdit, že to byla bohapustá šaškárna.

Ruští turisté se prý v Praze cítili stejně, jako by se cítil nejspíš někdo z Čechů v New Yorku. Pocity ruských turistů, při vší úctě, nejsou spolehlivým pevným bodem, o nějž by bylo možné opřít hodnocení situace v tehdejší ČSSR. Vzpomínám si v této souvislosti na pěknou anekdotu, kterou vyprávěl na jakémsi semináři polský prezident Kwašniewski: Varšava, prohlásil, je místo, kde se člověk cestující vlakem z Moskvy do Bruselu domnívá, že už je v Bruselu, kdežto ten, co cestuje z Bruselu do Moskvy, že už je v Moskvě. O Praze, aspoň té z roku 1989, platí totéž. Je to zkrátka velmi relativní.

Je pozoruhodné, že "lelkování na chatách" hodnotil pan prezident v roce 1989 poněkud realističtěji než nyní, kdy ho vydává za projev třetího odboje.

Je velmi důležité postupovat krok za krokem a nic neuspěchat. Zatímco Václav Klaus postupoval krok za krokem a trousil hloupé řeči do zahraničních médií, přehnala se kolem něho velkým kvapem bouřlivá doba. Svůj vstup mezi novou politickou elitu ovšem ani neuspěchal, ani nezpozdil: realizoval ho v onom listopadovém týdnu, tedy v době, kdy už mu nehrozilo nic jiného, než že zmešká pravou chvíli.

Vše je jen v našich rukou, už před rokem 1968 jsme byli dál než Rusové. Opět egocentrismus, vztažený na celou zemi. Ve skutečnosti byla česká společnost, zlomená nejprve stalinismem a poststalinismem, pak vojenskou okupací a normalizačním útlakem, až do listopadu 1989 zcela odkázána na vývoj politické situace v Rusku. A protože jsem v letech 1987-9 poměrně systematicky sledoval ruský tisk, troufám si tvrdit, že časopisy jako Ogoněk nebo Moskovskije novosti se podstatně odlišovaly od českého reformně komunistického tisku v letech 1963 - 1969: chyběl v nich ten nesnesitelný, drzý mesianismus, přesvědčení, že (nejprve ruku v ruce s Novotným, pak proti němu) budujeme něco, co tu ještě nebylo a před čím padne na zadek celý svět. Rusům šlo v první řadě o neideologické přání, aby u nich zavládly lidštější poměry. Nezvedejme nos příliš vysoko do oblak, naprší nám do něj - jenže radit to Václavu Klausovi je zjevně zbytečné.

5. července 2004; článek přeložil Jiří Staněk.