ARCHIV

Co bude po Špidlovi

Dlouho očekávaný pád Špidlovy vlády znamená pro českou politiku jakousi úlevu: asi tak, jako když nemocný, který už nemohl vykonávat ani ty základní životní úkony, ale zároveň se mu pořad nedařilo umřít, konečně tiše odejde. Pozůstalí v takovém případě zpravidla cítí smutek spojený s jistou úlevou. Dá se předpokládat, že hodně lidí u nás bude panu Špidlovi nosit na jeho politický hrob kytičky. Čímž se dostáváme k politické budoucnosti.

Ve středu podá premiér, a tedy celá vláda, demisi. Tím se dostává do hry prezident Klaus. Klaus je sice svázán pupeční šňůrou s ODS, která se vášnivě dožaduje mimořádných voleb.Tohle řešení by bylo pro ODS jako pro stranu s největšími preferencemi mimořádně příjemné. Zároveň je rozumné, nastolilo by nejspíš větší politickou stabilitu, opřenou o současný konsensus v české společnosti. Klaus ovšem není přítelem této myšlenky a je pro něj obtížné pověřit v tuto chvíli sestavením vlády někoho jiného než Stanislava Grosse, představitele nejsilnější strany, který má navíc největší vnitrostranickou podporu. Už vzhledem k vážnosti svého úřadu se prezident nemůže před veřejností prezentovat jako kverulant.

Před Grossem jsou v zásadě dvě možnosti: buď pokračovat v nějak modifikované dosavadní koalici – musel by omezit vliv koaličních partnerů, který popuzuje spoustu jeho spolustraníků. Možné je například vyloučit US-DEU z vlády a vyjednat za určitou vstřícnost její podporu vládě ČSSD –KDU-ČSL. US-DEU dala už před sjezdem najevo jistý defétismus, její možnosti jsou omezené. Tím se ovšem vládní většina stane ještě o stupínek problematičtější než za Špidly. Přitom na Grossův neúspěch čeká za bukem Miloš Zeman. Jeho nynější hysterické vystupování je dáno jeho mírně řečeno výstředním naturelem a neodpovídá jeho reálným šancím, které jsou nezanedbatelné. Je tedy naděje, že je propase. A Grossův neúspěch by otevřel široké pole pro aktivity prezidenta.

Gross se může ovšem pokusit o uskutečňování původního Zemanova plánu a sestavit menšinovou sociálně demokratickou vládu, která bude hledat podporu „napříč politickým spektrem“. Protože podpora lidovců a unionistů je nejistá a nespolehlivá a soustavnější podpora ze strany ODS vyloučená (ODS má velmi šatné zkušenosti s opoziční smlouvou, na niž pak ve volbách do PS doplatila), bude jádrem této podpory napříč, ať už to Gross chce nebo nechce, tichá spolupráce s komunisty. Výhodou je spolehlivá většina, nevýhodou to, že by KSČM výrazně ovlivňovala vládní politiku, aniž by za ni nesla přímou zodpovědnost. A ČSSD by musela vyjít komunistům v lecčems vstříc. Je otázka, co by za takovéto situace činili zásadní odpůrci spolupráce s komunisty v sociální demokracii. Muselo by se najít přes deset disidentů v situaci, kdy ministři a poslanci požívají jisté pohodlí svých funkcí, a to, co straně kyne jinak, je pád do politické propasti. Dokážou některé antikomunistické hvězdy z ČSSD oželet debužírování v restaurantu Amici Miei a spokojit se místo toho např. jen s hospodou Radegast v Templové ulici? Je tu prostor pro českou ideologii „když to nebudeme my, přijde někdo jiný, daleko horší“, jíž se otvírá široká cesta do pekel. Možnost, že nám v příštích dvou letech budou po patnáctileté přestávce opět fakticky spoluvládnout komunisté, není vůbec zanedbatelná.

Zbývají předčasné volby dosažené změnou ústavy. Vzhledem k tomu, že je k nim třeba 3/5 většina v parlamentu, musela by je podpořit buď KSČM nebo ČSSD. ČSSD by tak nad sebou podepsala rozsudek smrti a KSČM by se zbavila lákavé a reálné vyhlídky, že bude mít po dva roky sociální demokraty na špagátě.

Je dobře, že vláda padla. Ve stádiu,kdy by měla padnout, je už několik měsíců. To však neznamená, že bychom se na to, co přijde po ní, měli nějak zvlášť těšit.

Mladá fronta Dnes 28. června 2004