ARCHIV

Špidlův pád

Premiér Špidla podal demisi: poněkud opožděně, ale přece. Nemá smysl mu to zpoždění dodatečně vyčítat, jeho úmysly byly nepochybně lepší a čistší než výsledky, ktrých se podařilo dosáhnout. Vláda ovšem už dlouhé měsíce působí dezintegrovaně a prohrávala jedno důležité hlasování za druhým. Jednou obstála jen za cenu toho, že byl na hlasování dopraven těžce zraněný ministr zahraničí. Působilo to poněkud morbidně.

Příčiny Špidlova neúspěchu lze najít už v prehistorii této vlády. Silná ČSSD je Zemanova kreace. Nevýznamné uskupení, v němž dominovali bývalí komunisté, kteří se ke své minulosti styděli přihlásit, a nešťastníci, na něž se při divoké privatizaci politické moci bezprostředně po listopadu 1989 nedostalo, obohatil o zástupy neúspěšných a ukřivděných kverulantů z Klausova hvězdného období „kapitalistické rekonvalescence“. V poslední fázi svého vzestupu, před volbami 1998, se mu podařilo vyluxovat voliče Sládkových republikánů, „zdivočelých sociálních demokratů“. Tím významně přispěl ke zdivočení samotné ČSSD.

První čtyři léta její vlády byly bezostyšným vládnutím na dluh, provázeným sérií nechutných a směšných skandálů, o něž se předseda strany a premiér svorně podělil se svým týmem. Ministr financí skončil v kriminále, několik dalších muselo odstoupit nebo bylo vyhozeno pro do nebe volající neschopnost. Preference strany klesaly a vyhranila se skupina mírněných politiků (Zaorálek, Buzková), posléze posílená o oportunistu Grosse a nakonec i zemanovu pravou ruku, Vladimíra Špidlu. Vznikl zárodek „ČSSD s lidskou tváří“. Nakonec Zeman nejspíš podvědomě cítil, že se jeho politický potenciál aspoň na čas vyčerpal, ohlásil odchod ze všech stranických funkcí a posléze i z funkce premiéra. Tím se otevřela cesta k dalšímu volebnímu triumfu ČSSD, tentokrát té Špidlovy: ve volbách do PS pro ni hlasovala i řada přívrženců Pravdy a Lásky, frustrovaných z krachu Čtyřkoalice. Špidla se vzápětí zbavil vazeb na Zemana a taky nejvýraznějších Zemanových stoupenců. Byla to přirozená reakce, vedená pudem sebezáchovy nového stranického lídra. Neudělal to ovšem úplně důsledně (a asi ani nemohl), a tak si už tenkrát zadělal na nynější ortel smrti.

Vznikla vratká koalice opřená o sto jedna ne vždy zcela spolehlivých poslanců. ČSSD, navenek nyní již zcela salonfähig, v sobě nesla obrovskou zátěž zemanovských reziduí. V KDU-ČSL spolu bojovaly dvě frakce, vítězství té levé, liberální, svobodovské, se ukázalo být velmi dočasným. US-DEU se od samého počátku zmítala ve smrtelných křečích, pronásledována špatným svědomím z účasti na pravo-levé mesalianci. Prvním otřesem nestabilní koalice bylo ztroskotání Špidlova „povodňového balíčku“ na tvrdohlavosti extravagantní poslankyně Marvanové. Následovaly další. V prezidentských volbách se špidlovskému křídlu ČSSD podařilo s vypětím všech sil odvrátit zvolení expředsedy Zemana, které by bylo vládní koalici (a možná i Českou republiku) záhy obrátilo v trosky. Byl to ovšem úspěch toho druhu, jímž není radno se chlubit: ČSSD dosáhla toho, že nebyl zvolen nejen tento, ale ani žádný jiný její kandidát, zato přispěla hlasy Zemanových sirotků rozhodujícím způsobem k triumfu svého úhlavního nepřítele Klause.

V bouřlivých událostech posledních dní možná zanikl závěrečný signál koaliční bezmocnosti, propad zákona o rozhlasových a televizních poplatcích. Vládní koalici se tentokrát nepodařilo sehnat ani nadpoloviční většinu z přítomných (potřebovala přitom kvalifikovaných 101 hlasů, protože šlo o to zvrátit rozhodnutí Senátu).

Bezprostřední příčina Špidlova pádu, neúspěch ve volbách do Evropského parlamentu, má z hlediska tohoto přehledu spíše zástupný význam. Volební výsledek byl poznamenán malou účastí, lidé právem volby nepovažovali v tuto chvíli za příliš významné. Stal se jakýmsi křivým zrcadlem, zvýrazňujícím propad preferencí vládních stran: pátá pozice ČSSD a vzestup dvou chaotických uskupení (SNK-ED, Nezávislí) neodpovídá dlouhodobému trendu preferencí, což ostatně potvrdily i průzkumy zveřejněné po volbách. Byla to už jen záminka k ráně z milosti.

Skončil jeden velmi nestandardní způsob vládnutí. Ze všech vlád, co jich kdy ČR měla, byla tato nejméně stabilní.

Otázkou je, není-li třeba dodat „zatím“. Ale to už je téma na jinou úvahu, která se týká budoucnosti a kterou tu najdete, jakmile vyjde v MfD.

27. června 2004