ARCHIV

Po návratu z výletu

Václavu Bělohradskému

Závěr června je jako dělaný pro školní výlety; klasifikace je uzavřená, učebnice odevzdané a počasí většinou příznivé. Obliba těchto akcí je způsobena už jen tím, že v příslušný den "není škola", nejkýženějším okamžikem je však samozřejmě "rozchod", ona chvíle, kdy si každý může - byť s předem určeným termínem "srazu" - jít kam chce. Pro školáka je to téměř vyčerpávající definice svobody.

Velký liberál Friedrich Hayek si vybral skupinový výlet jako příklad, na němž dokazoval, že demokratické hlasování je použitelné pouze při hledání obecných zásad, a nutně omezuje naši svobodu, přenecháme-li mu lehkomyslně i konkrétní cíle: i když si demokraticky odhlasujeme, že podnikneme výlet, může se docela dobře stát, že většina pojede někam, kam nechtěla. Nejrůznější záměry, očekávání, radosti či zklamání spojená s takovýmito výlety jsou pro každého sociologa vítaným materiálem, a třebaže nejsem sociolog, zažil jsem dokonce díky jednomu školnímu výletu formování naší polistopadové politické scény zhruba o deset let dříve, tedy na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, a to v mnohem menším měřítku, leč se stejnými motivy. Bylo to tuším v sedmé třídě, na samém začátku léta...

Na samotném výletě nebylo nic moc pozoruhodného, za to následujícího dne jsem se nečekaně ocitl mezi spolužáky druhé kategorie. Spolužáci první kategorie se na nás již před školní budovou dívali skrz prsty a s chytře dávkovanou záhadností prohlašovali: "Prosim tě, dyť tys tam ani nebyl..." Nakonec jsme z různých narážek pochopili, že po závěrečném rozchodu (krása školních výletů je i v tom, že není stanovena pevná doba návratu) se mnozí vůbec nerozešli, ale "slovo dalo slovo" a "někam se šlo". Příštího rána si plně uvědomili, že vědí víc než my zbylí (nejen, že věděli, kam se šlo, ale že se vůbec někam šlo!), svoji převahu si v klidu vychutnávali a viditelně se chtěli bavit jen mezi sebou. A tehdy vznikla jakási vzdorovitá solidarita i mezi námi, s kterými se ti první nechtěli bavit: začali jsme se tedy také bavit jenom mezi sebou a dokonce jsme pak založili i klub s vlastní vlajkou. Neměli jsme žádný společný zážitek, snad jen ten, že se na nás vytahovali ti, co měli společný zážitek. Kdo něco podobného nezažil? Tedy: kdo něco podobného nezažil, mohl si počkat na revoluci a sledovat to z přiměřené vzdálenosti.

Dodnes je udržován při životě mýtus, že se Občanské fórum krátce po vítězných volbách rozpadlo na hledače pochybných třetích cest a zastánce radikální ekonomické reformy. Příznivce této verze neznepokojuje ani pozdější vývoj, během něhož se budováním kapitalismu bez přívlastků dospělo k "ryzímu bankovnímu socialismu". Jiní mají za to, že šlo o spor "zachovat hnutí" versus "vytvořit stranu". Ale protože OF bylo v době rozpadu již dávno stranou, a protože stranu nakonec založili i zdánliví zastánci "hnutí", nelze brát takový výklad vůbec vážně. Vzpomínka na náš někdejší návrat z výletu ve mně však posiluje podezření, že parlamentní klub Občanského fóra se tehdy štěpil spíše na ty, co už se předtím dobře znali, a na ty, které do té doby nikdo neznal a s kterými se nikdo moc nebavil - a kteří se o to víc začali bavit mezi sebou, zvláště když většina z nich bydlela na periferní ubytovně. (Kolej je tmelič, říkává moje žena.) Ti se pak semkli kolem "silného muže" a dones jim nedělá potíže dosáhnout udivující "názorové jednoty".

Noviny chtějí mít ovšem jasno a dál a dál píší o "levicových" a "pravicových" stranách...

Vývoj v letech 1989-91 tak především výmluvně ukazuje zoufalou nepřipravenost disentu. Žádné skutečné programy, jen banální a vlastně nouzové dělení na "místní" a "přespolní". Nakonec ani nepřekvapí, že nejrozhodnějším "mužem revoluce" byl Marián Čalfa. Jeho kariéra je přímo triumfem banality.

Krystalizace politické scény je věcí tajemnou, kterou nikdo nemá a nebude mít plně pod kontrolou. Jedno je nicméně jisté již nyní: po příští revoluci bude třeba přizvat k diskusi i ty z ubytovny.

(Poznámka: úvahu o vzniku naší polistopadové politické scény jsem napsal pro Václava Bělohradského jako dárek k jeho šedesátým narozeninám; v jedné z verzí vyšla v Salonu 8. Dubna0 2004.)

Martin Vrba