ARCHIV

Soudcovská nezávislost, politika, veřejné mínění

Nedávná rezignace ministra spravedlnosti Čermáka vzbudila dosti velké pobouření. Zlobil se nejen prezident, ale široká veřejnost: ta nikoli kvůli rezignaci samé, ale kvůli jejímu důvodu, totiž tomu, že soudci přišli o třináctý a čtrnáctý plat. Jeden účastník jakési internetové diskuse prohlásil rezolutně: „my je zaměstnáváme a my jim taky určíme, kolik bude výplata.“ Zapomněl jen dodat: a určíme taky, jak mají v tom či onom případě soudit.

Zde je jakýsi omyl: soudce není státní zaměstnanec (něco jako obecní policajt), ale ústavní činitel. V civilizované společnosti to znamená nezávislost a s ní spojenou autoritu. Nezávislé soudnictví je poslední nadějí tam, kde moc a politika selhaly. Ztělesňuje – nebo aspoň měla by ztělesňovat – poznání, že svoboda a demokracie bez spravedlnosti nejsou k ničemu.

Proto je nezbytné, aby byly vytvořeny i hmotné předpoklady soudcovské nezávislosti. Nespokojenost veřejnosti s platy soudců není na místě, ve skutečnosti nejsou příliš vysoké, ale příliš nízké, protože náš stát je chudý a jeho možnosti jsou omezené.

Samo hmotné zajištění však není zárukou nezávislosti. Nezávislost soudce není výsada, ale závazek. Musí být schopen spravedlivě rozhodnout i v situaci, kdy statisíce takových, jako je pisatel výše citovaného výlevu, spustí křik. Soudce si - zejména v postkomunistické společnosti jako ta naše – musí vybojovávat svou nezávislost i proti politickým tlakům a tlaku „obecného mínění“, které u nás jdou zpravidla ruku v ruce. Je to o to těžší, že i on sám je součástí toho „obecného mínění“ a musí se tedy občas vypořádávat i sám se sebou.

Složitost tohoto úkolu se projevuje v krajních případech, jako jsou majetkové nároky české šlechty. Většinou jde o velký majetek a mohou být postiženi i soukromníci, kteří kdysi majetek koupili, aniž by tušili, že na něj vznáší nárok někdo jiný, zhodnotili ho a teď s ním nemohou disponovat. Navíc strana, která se domáhá svého práva, bývá často podezřelá z toho nejhoršího: totiž z „němectví“.

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl ohledně Kinského paláce, aniž by si byl vyžádal originál konfiskačního výměru z roku 1947. Spokojil se neověřenou kopií a ujištěním magistrátu, které se nezakládalo na pravdě: originál zřejmě neexistuje. Ať už má pravdu právní zástupce Národní galerie dr. Pejchal, že konfiskace je doložena v Pozemkových knihách, nebo Lidové noviny, které to zpochybňují, je postup soudu pro laika těžko pochopitelný lapsus. Jediné možné vysvětlení se zdá být, že svou roli sehrál politický tlak exekutivy (vyznamenal se zvlášť ministr Dostál) a veřejného mínění, o jehož bdělost a ostražitost soustavně pečovalo Právo. Šlechtické restituce jsou vděčné téma: a tak ministr vnitra (a možná budoucí premiér) je teď dokonce hodlá znovu prověřit všechny bez výjimky.

Prezident Klaus v rozhovoru pro sobotní Právo trvá na tom, aby se problémy, související s „česko-německým vztahem v třicátých a čtyřicátých letech“, řešily výlučně na česko-německé úrovni. Např. finští poslanci z Laponska k tomu podle něho nejsou kompetentní. Vůbec se mu nedivím: situace, v níž se soudy spokojují s čestným slovem institucí, aniž by je chtěly mít podloženy důkazy, v nichž se uznává oprávněnost konfiskace majetku lidem, kteří byli v době, kdy proběhla, několik let mrtví, malým dětem, nebo, jako je tomu v případě Lichtenštejnů, příslušníkům třetích států, jejichž suverenitu a neutralitu za války uznávaly a uznávají spojenecké velmoci, musí být průměrnému Laponci úplně nepochopitelná.

Mladá fronta Dnes 21. června 2004