ARCHIV

Chvála české kuchyně

Tyto řádky jsou hodně osobní, ale myslím, že ne zas tak úplně.

Moje kulinářské záliby byly v dětství vytvářeny více než skromným rámcem, který jim vymezoval Protektorat Böhmen und Mähren. Masem se tenkrát neplýtvalo. Asi proto k mým oblíbeným jídlům patří nastavovaná kaše s cibulkou a škubánky s mákem. V době rozvíjejícího se komunismu k nim přibyly ještě dukátové buchtičky. Poslední dvě jídla byla častou součástí repertoáru školních jídelen a závodních kuchyní. Nějak se hodí k průmyslové výrobě. Když jsem se rozvedl a dva víkendy v měsíci jsem si bral na starost své dvě děti, pokusil jsem se ta jídla zhotovovat podle renomované kuchařky, ale nebylo to ono: bylo to jaksi přeplácané, předobřené. V závodní jídelně ČKD Dukla Karlín si dávali velmi záležet na tom, aby se při přípravě pokrmů nepředali. V tomto případě to bylo ku prospěchu věci.

Také miluji dvě standardní polívky, které měli za totáče v každém bufetu: hovězí s játrovou rýží a držkovou. Zejména na té první se nedalo v podstatě nic zkazit. Lépe vybavené bufáče nabízely ještě hovězí a vepřová játra a ledvinky, hovězí, vepřový a zabijačkový guláš. I ta jídla jsem miloval. Protože mám rád hospodskou stravu, nenamítám nic ani proti univerzální hnědé omáčce, o niž se píše s takovým despektem v jedněch nedělních FAZ, jak to ocitoval v minulých Událostech pan Krystlík. Mám ji docela rád. Zato nesnáším to, co se nabízí v různých KFC, Mc Donalds a italských restauracích. Ale nevadily by mi, kdyby nebyly zatlačily takřka do nicoty bufety se standardním repertoárem, který upřednostňuji.

Nedivím se lidem, kteří přijíždějí zvenku a jsou zvyklí na jiný standard, že nad českými kulinářskými produkty ohrnují nos. Jak pokud jde o kvalitu, tak o úroveň obsluhy. Vyspělé západní země mají i v této oblasti před námi náskok, který budeme dlouho dohánět (pokud se nám to vůbec někdy podaří). To nic nemění na skutečnosti, že při pohledu na třaslavě pudingové knedlíky, vyrobené z krupice, jaké se servírují v mnohých německých restauracích, mě jímá závrať. Nevyvozuji z toho žádné závěry o německém národu: anglická kuchyně má nejspíš právem hrůznou pověst, a přesto je Velká Británie vlajkovou lodí světové demokracie.

Jde v zásadě o dvě věci: jednak jídelní záliby mohou být různé. A jednak, nepřipadá mi úplně korektní vyvozovat z úrovně restauračních služeb vyvozovat triumfálně závěry o celkové nenapravitelnosti „Čechů v Česku“. Já jsem taky Čech v Česku. Pane Krystlíku, co jsme Vám udělali, že nás tak nemáte rád? Měl bych se asi stydět a pokoušet se honem napravit bídný stav české kuchyně. Ale ani mne to nenapadne. Nemám rád, když se mne někdo pokouší donutit až k pláči.

18. června 2004