ARCHIV

Bude Vladimír Špidla trhnut mezi dveřmi?

Na Vladimíru Špidlovi je obdivuhodná jeho vytrvalá zarytost. Přivádí jí k šílenství nejen své zaryté odpůrce, ale i vlivné spolustraníky, kteří cítí, jak jim pod zpohodlnělými zadnicemi ujíždějí vypolstrovaná křesla, a konečně nezaujaté pozorovatele, postižené iluzí, že si tato nešťastná malá země zaslouží přece jen o něco lepší a hlavně stabilnější a akceschopnější vládu.

Koaliční vláda je už několik měsíců v agónii. Jedna z vládních stran prakticky zanikla, ta největší je zmítána hlubokými rozpory. Na obzoru se tyčí vypasený Drákula z Vysočiny, toužící svlažit své rty krví těch, co mu bránili a brání v návratu do politiky, o nějž, jak vytrvale opakuje, vůbec nestojí. Přiblížili jsme se tomu dokonale rovnovážnému stavu, kdy váda sice nebude schopna přijímat žádná relevantní rozhodnutí, ale zároveň ji za žádnou cenu nebude možné svrhnout.

Výsledky voleb do Evropského parlamentu znamenaly v této situaci jakousi naději. Naskytl se makavý důvod, proč změnit vedení ČSSD a následně i vládu. Volby do EP jsou sice v této fázi našeho členství důležitější pro zvolené než pro jejich voliče a okázalá porážka sociálních demokratů souvisí s nízkou volební účastí, vyhovující velkým ukázněným stranám a malým chaotům. Průzkumy veřejného mínění před nimi i po nich vypovídají o tom, že faktické preference ČSSD jsou přece jen o něco lepší. Krajské volby dopadnou pro sociální demokraty nepochybně lépe a buď Špidla, nebo jeho nástupce to budou moci vydávat za svůj úspěch. Volební krach je ale určitý signál a jako takový je ho nutné využít co nejdříve, než zase převládne nad hektickou činorodostí střízlivý flegmatismus.

Česká sociální demokracie je společenství hospodského charakteru. Při nezávazných rokováních a na veřejnosti zaznívá spousta siláckých řečí a křiku, ale ve chvíli, kdy je třeba něco rozhodnout, se každý přikrčí. Takové chování odpovídá předlistopadové mentalitě. Snad je to tím, že ve straně a v jejích poradenských týmech našla po Listopadu útočiště spousta nižších kádrů předlistopadového režimu. Pokud by vnitrostranická opozice byla chtěla využít efektní porážky nenáviděného vedení, která ve skutečnosti nemá tu váhu, již jí lze v první chvíli přisoudit, byla by to musela udělat pokud možno hned. To znamená nejpozději na sobotním zasedání předsednictva. Místo toho jen proti vůli svého nezničitelného předsedy prosadila dřívější termín zasedání Ústředního výkonného výboru. Špidla se mezitím rozhodl, že požádá Poslaneckou sněmovnu o důvěru. Pro poslance vládní strany, té nejsilnější, je dosti obtížné vyslovovat nedůvěru vlastní vládě: podávají tak nepřímo svědectví o své důvěryhodnosti, a to nepochybně ještě dále oslabí ztenčující se voličské zázemí ČSSD. Pokud Špidlovi důvěru dají, zacementují jej nejspíš přinejmenším na pár měsíců v premiérském křesle.

A závěr? Sociální demokracii by v tuto chvíli velmi slušela úloha opoziční strany.

19. června 2004