ARCHIV

Měnit ústavu jen pro tuto chvíli?

Vladimír Jiránek, v té době náš bezkonkurenčně nejlepší politický filozof, publikoval ještě za časů ČSFR jeden ze svých nenapodobitelných obrázků: Marián Čalfa, jemuž sedí po boku dobře oblečený muž sebevědomého vzezření, říká na schůzi kabinetu „Ocitli jsme se ve vládní krizi; tady profesor Nowak z Kolumbijské univerzity nám teď vysvětlí, co to je.“

Tak nějak skutečně vypadaly tápavé začátky naší polistopadové svobody. Od té doby jsme si už na ledacos sáhli, takže už nejsme úplnými nováčky ani pokud jde o předčasné volby, které dnes někteří navrhují jako optimální řešení současné krize. Stačí se ve vzpomínkách vrátit o nějakých šest sedm let zpátky.

Začátkem léta roku 1997, krátce po poslední rekonstrukci Klausovy poslední vlády byl Michael Žantovský (tehdy senátor a předseda jedné z koaličních stran) v časopise Respekt dotázán, co se stane, když rekonstruovaná vláda zklame. Odpověděl stručně a jasně:Pokud tato vláda svůj úkol nesplní, pak jakýkoli další kabinet bude už jen vládou na přechodnou dobu – s určeným datem předčasných voleb. Jeho mužná slova měla jedinou vadu na kráse: nic takového naše ústava neumožňuje. (Vyjádří-li sněmovna vládě nedůvěru či podá-li vláda demisi, musí prezident někoho pověřit sestavením jiné vlády, a v případě neúspěchu se hledá vhodný premiér ještě dvakrát. Teprve po třetím neúspěchu je možné sněmovnu rozpustit a vypsat „předčasné volby“.)

Pan Žantovský po mém soudu tehdy neblufoval, ale skutečně věřil, že to půjde udělat jím naznačeným způsobem: určit datum předčasných voleb a jmenovat přechodnou vládu. Co si myslet o politické kultuře v zemi, kde ústavu neznají ani senátoři? (Michaelu Žantovskému tehdy jeho neznalost nikdo nevytkl, nikdo se na něm nesvezl, nikdo si toho vlastně vůbec nevšiml, protože nikdo jiný ústavu patrně rovněž neznal.) Koncem téhož roku vláda skutečně padla a bylo rázem jasné, že navrhované řešení je nepoužitelné, kdežto postup, který nabízí ústava (tedy ony tři další marné pokusy) připadal všem jako zlý sen. Předčasné volby tak nakonec vypsány nebyly a parlament raději zkrátil funkční období poslanců, třebaže jeho délka je zakotvena v 16. článku.

Vlastně došlo k dočasné změně ústavy. Může být něco horšího? Žádná ústava není přece tak špatná, aby ji bylo třeba měnit ze dne na den, i když jen málo ústav je natolik dokonalých, aby je nebylo možné změnit k lepšímu, arci po přiměřeně dlouhé a reprezentativní diskusi. Ne tak v Česku v roce 1998: ústavu měnit nebudeme, jenom ji pro tuto chvíli a pro tuto Poslaneckou sněmovnu změníme, a pak se uvidí. Divme se potom, že u nás ústavu nikdo nezná. Proč by ji také měl znát? Záleží snad na tom, co se v ní píše? Bude-li třeba, dá se to vždycky změnit, alespoň pro dnešek.

Současná ústava je očividně psaná na míru volebnímu výsledku z roku 1992. Je-li možné sestavit většinovou vládu bez účasti extremistických stran, ničemu vysloveně nevadí. Vzniku jiných situací však ústava nedovede zabránit a přitom pro ně – pokud přijdou – nemá řešení. Stejně jako před sedmi lety je i dnes slyšet volání po předčasných volbách, a to přesto, že dnes – na rozdíl od roku 1997 – už všichni víme, že vypsat předčasné volby je prakticky nemožné. Neuskutečnitelné je předkládáno jako nejlepší možné řešení. Anebo má parlament opět pouze pro tentokrát ústavu změnit?

Domnívám se, že nechceme-li přihlížet vleklému střídání slabých vlád a širokých koalic, musíme o změně ústavy začít mluvit, a to nejen pro tuto chvíli. Žádoucí by byl samozřejmě jiný volební systém, který by umožnil jasně rozeznat vládu od opozice. Současná pravidla nutí každou stranu, aby se před volbami vymezovala vůči všem ostatním a zároveň deklarovala ochotu s co největším počtem z nich po volbách spolupracovat; politika je pak vnímána jako synonymum pro pokrytecké taktizování.

Spolu s tím by měla ústava zaručit, aby každý, kdo disponuje výkonnou mocí, mohl nést plnou odpovědnost. Zatímco americká ústava jasně říká, že výkonná moc přísluší prezidentu Spojených států, naše vláda není ani týmem podřízeným prvnímu ministrovi. Česká vláda je de facto malým parlamentem; její předseda ji může „reprezentovat“, ale nemůže toho po ní moc chtít. O pozoruhodném roce 1997 napsal Václav Klaus, tehdejší předseda vlády: Události nás předbíhaly, nebyli jsme schopni nalézt předstihová řešení. Neměli jsme na to sílu. Vláda už mne neposlouchala.

Je zcela v pořádku, má-li premiér proti sobě část parlamentu (trny interpelací neustále prorůstají vavřínovým věncem, na němž by jinak usnul), u nás má však proti sobě i část vlády. Každý vedoucí kdejakého bezvýznamného oddělení může výběr svých podřízených ovlivnit mnohem více nežli premiér – právě to patrně dodává politice její tajemné kouzlo a povyšuje ji do řádu věcí, jimž „normální člověk nemůže rozumět“. Co si vlastně myslet o výkonné moci, která je slabá a nevýkonná?

Není příliš vděčné předsedat vládě, která vás může zčistajasna začít neposlouchat, ale to je nakonec problém politiků, kteří o tento post usilují. Mnohem beznadějnější je být občanem v zemi, jejíž premiér vám může oznámit: nemohl jsem nic dělat, vláda mne neposlouchala, a koneckonců jsem jenom předseda. Ani předčasné volby toho pak nemohou mnoho zlepšit, i kdyby je bylo možné vypsat.

Možná je ale poněkud alibistické říkat: naše ústava nás nutí chovat se tak a tak. Co když jsme si ji napsali právě takto, protože nám právě taková vyhovuje: poskytuje veškeré výhody spojené s vládnutím, a při tom nikoho nenutí k převzetí odpovědnosti.

Ještě než začala současná ústava platit, publikovaly k ní Lidové noviny v samotném závěru roku 1992 znamenitou ilustraci: pánové Benda, Kalvoda, Klaus a Lux sedí na pařezech kolem skomírajícího ohýnku, a kdosi z nich říká: „Zábava vázne. Pojďme se začít navzájem vydírat.“ Autora kresby je jistě zbytečné uvádět.

Martin Vrba