ARCHIV

Ministrovo proroctví aneb Konec lídrů

Sněmovní volby z roku 1998, konané přesně před šesti lety (19. a 20. června), by neměly upadnout v zapomenutí minimálně z jednoho důvodu: byly to zdejší první volby od zániku Rakouska, po nichž se opozice ujala vlády. V demokracii by sice mělo jít o zcela všední událost, ale lépe po osmdesáti (!) letech, než vůbec nikdy.

Nechyběli samozřejmě lidé, kteří už dlouho před těmito volbami zdůrazňovali, že „tyto volby budou mimořádně důležité“, jenže to se tu říká před každými sněmovními volbami a podobní věštci tu tedy chybět dost dobře nemohou. Za pozornost ovšem stojí tehdejší proroctví Vladimíra Mlynáře, současného ministra informatiky (tehdy jen ministra-mluvčího), který dva dny před otevřením volebních místností prozradil, proč se Tošovského vláda netěší přízni dvou nejvlivnějších politiků: „Klaus a Zeman nefandí této vládě. To je strach těch dvou pánů. Vědí, že končí jejich doba a že už brzy bude konec.“ (Výrok uvádím v podobě, jak jej citovaly Lidové noviny 17. června 1998.)

Vzhledem k tomu, že „oba pánové“ měli v tu chvíli vrchol své kariéry teprve před sebou (Zeman je nakonec pro mnohé stále obávaným hráčem a Klaus je dokonce na Hradě), mohou Mlynářova slova posloužit nejspíš jako varování ambiciózním politikům, aby pokud možno neposkytovali nevyžádaná proroctví. Jenže Mlynář si tenkrát netroufl ani na nějaká prorocká slova, a potřeboval si dodat odvahy ubezpečováním, že to beztak všichni vědí, včetně obou končících matadorů. (Podobně je v akademickém světě zvykem uvozovat značně pochybná tvrzení slovy „jak známo“.)

Patnáct polistopadových let nás dostatečně poučilo, že politice vládne mnohem větší setrvačnost, než v jakou doufají ctižádostiví jupíci. Odstranit vlivné politiky není snadné právě proto, že není snadné se vlivným politikem stát. Václav Klaus se do čela Občanského fóra propracoval navzdory dosavadnímu vedení a podobně se musel i Miloš Zeman u sociálních demokratů utkat s konkurencí, zatímco Vladimír Mlynář byl na první místo kandidátky dosazen vedením strany, což je jeden z důvodů, proč se doposud nestal českým Tony Blairem. Otcem jeho předvolební „prognózy“ nebylo v roce 1998 nic než úpěnlivé přání.

Podobná přání jsou ostatně značně rozšířená a proto stojí za pozornost: znovu a znovu se setkáváme s naivním přesvědčením, že k nápravě věcí prozatím postačí, když ten či onen hned zítra odejde, neboť kdokoli jiný bude zaručeně lepší. Kdokoli jiný! Právě v tom spočívá ta lákavá snadnost receptů typu my vám poděkujeme a vy odejdete. Nápadná je zde především neochota řešit klíčovou otázku: Kdo má tedy zítra přijít? Místo nabídnutí alternativy se pouze odstraní dnešek. Cítím za touto neochotou podivně nezodpovědnou iluzi: přijít nakonec nemusí vůbec nikdo – a i tak to potom bude lepší. Namísto jednoho či dvou arogantních vůdců se vlády konečně ujme několik desítek vzdělaných a čestných osobností, kteří spojí své síly a budou se báječně doplňovat. Kdo například? Na konkrétní jména je ovšem zatím brzo...

Něco takového by bylo skutečně možné, kdyby šlo v politice vystačit s rozhledem a poctivostí. Erudice a dobré úmysly jsou však doslova na nic, chybí-li schopnost rozhodovat a pro své rozhodnutí získat ostatní. Vůdce s touto schopností je darem osudu, a pokud se takový najde, je vlastně lhostejné, zda lidí s podobným nadáním žije ve stejné době ještě pět nebo šedesát pět. V exekutivě – na rozdíl od zákonodárství – vůbec neplatí, že čím víc hlav, tím víc rozumu. Skutečným vůdcem může být nakonec pouze jeden, což je důvod, proč v politice nemůže nikdy vyrůst tolik „osobností“ jako třeba v umění nebo ve vědě. Samotná rozhodnost, není-li vyvážena ničím dalším, může vést v mnoha případech do pekel; nerozhodnost tam však vede zaručeně.

Domnívám se, že voliči tuto podivnou zákonitost intuitivně chápou a zůstávají proto dost vlažní vůči všem, kteří se je snaží získat ohromujícím „V naší straně vedeme brilantní debaty, při nichž si přijdou všichni na své!“ Stačí připomenout krutý debakl strany, na jejichž předvolebních poutačích byla kdysi skupinka mužů různých somatotypů v dobře padnoucích šatech, a jedině nápis Nejsme strana jednoho muže dával tušit, že se nejedná o reklamu na pánskou konfekci. Neumíte mezi sebou vybrat jednoho muže? Tak proč bychom vás volili?

Při zdejší nízké politické kultuře hrozí pochopitelně velké nebezpečí, že nám náš rozhodný vůdce přeroste přes hlavu, a my pak začneme vidět jedinou záchranu v jeho odchodu. Kdyby však opravdu zmizel, zavládne všeobecná bezradnost a v nastalém zmatku se moci velmi rychle chopí vůdce stejného typu jako ten, kterého jsme se konečně zbavili.

Nahradit lídra po té, co se rozdal, je zajisté ještě obtížnější nežli jej najít. Po posledních sněmovních volbách (které byly pochopitelně „mimořádně důležité“) se zdálo, že jejich největším vítězem je Miloš Zeman; jeho strana s přehledem vyhrála a on sám se v tu chvíli těšil pověsti muže, který uměl ve správnou chvíli odejít. Milan Lasica tehdy dokonce řekl, že pan Zeman dokázal vychovat nástupce, zatímco pan Klaus vychoval jen sluhy. Při vší úctě k velkému klaunovi mám za to, že se v obou případech zmýlil.

Úspěšná „výchova“ nástupce se pozná podle toho, že dotyčný svého guru v jistou chvíli přeroste, kdežto sociální demokracie dodnes trpí tím, že nemá v čele muže, který by si dokázal své místo vybojovat, ale politika, kterému odcházející předseda svou židli přenechal z taktických důvodů.

A pokud jde o pedagogické vlohy pana Klause: sluhy nemusí nikdo kdovíjak svědomitě vychovávat; služebných duší se rodí v každé době dost, a vždy mnohem víc, než kolik jich nakonec může přebývat ve stínu velkého muže. Namísto zvláštní péče stačí jen nedostatek sebeúcty, který „velikánovi“ dovolí, aby se jimi obklopil.

Martin Vrba