ARCHIV

Exprezidentovy trable s politikou

Bezprostředně před volbami do Evropského parlamentu si exprezident Václav Havel pozval představitele tří politických uskupení (US-DEU, SNK-ED a Zelených) a senátora Daniela Kroupu a vyjádřil jim svou podporu. Bylo to obřadné gesto, exprezident vystoupil jako instituce. Zákonná úprava jeho postavení mu to nepřímo dovoluje.

Funkce prezidenta je u nás vymezena tak, že by měl jako nejvyšší státní autorita stát nad stranami a být v politickém zápase neutrální. Takovému nároku ovšem může dostát jen politický důchodce bez jakýchkoli dalších ambic. Tomuto nároku by z českých politiků odpovídal tak nanejvýš Lubomír Štrougal, a ten nepřipadá v úvahu z jiných důvodů. Od loňského předjaří do našeho politického systému přibyl institut exprezidenta, s nímž nemáme v naší moderní historii zkušenosti: Masaryk byl v okamžiku své rezignace velmi starý a nemocný, ti ostatní zemřeli buď v úřadě nebo těsně poté, co úřad dobrovolně či nedobrovolně opustili, a pokud přežili delší dobu, vegetovali v izolaci a nemilosti.

Na institutu exprezidenta ulpívá něco z prokletí, které stíhá prezidentskou funkci. Volba prezidenta je u nás něco jako svatořečení. Zatímco premiér, jemuž vypršel mandát, zůstává v aktivní politice, může se premiérem (nebo čímkoli jiným) stát znovu, prezident se ocitá v sarkofágu, z něhož není úniku. Jeho zásahy do politiky budou už navěky považovány za nenáležité.

To se stalo nyní Havlovi. Ti kterým vyjádřil svou podporu, mají společné jen jedno: jejich šance proniknout do Evropského parlamentu je problematická nebo přímo mizivá. Přitom u nás nepochybně existuje nezanedbatelná voličská skupina (odhadl bych ji tak na 10 – 15%), která nechce volit ani nacionály, ani socialisty, ani komunisty, ani klerikály. Řada z těchto lidí se v minulosti upínala k Havlovi a jeho okolí. To, co jim toto prostředí bylo schopno nabídnout, byly politické útvary úplně krátkodeché (Děkujeme, odejděte), strany a koalice, které slušně nebo velmi slibně začaly, ale velmi neslavně skončily (ODA, US-DEU, Čtyřkoalice), nebo „předpolitické“ iniciativy, jimž se nepovedlo dostat se do stádia, v němž by mohly nějak výrazněji ovlivnit politický život (Impuls99). Všechny charakterizovala převaha ambiciózních lovců funkcí nad řadovými pracanty a poradců nad aktivními politiky. Jejich stoupenci nedostali to, co potřebovali: fungující politickou instituci, atraktivní program a charismatického lídra (Havel se jím stát nemohl a ani nechtěl).

Václav Havel byl nepolitický člověk s velkými politickými ambicemi. Stranám příliš nedůvěřoval, dával přednost zpočátku improvizovaným iniciativám ad hoc, později institucím „občanské společnosti“, které měly korigovat politické stranictví. Obojí se neosvědčilo. A nemohl se tomu všemu otevřeně postavit do čela, nedovolovalo mu to postavení prezidenta. Dnes je limitován zdravotním stavem a virtuální exprezidentskou funkcí. A chybí mu i ty skrovné politické nástroje, které mu dávala funkce prezidenta. Jeho politická váha ve společnosti je nezměřitelná a dá se odhadnout pouze podle toho, jak dopadnou ti, které teď podporuje.

Kromě toho se u Havla projevuje jakási ideová nepevnost. Začalo to, když nejprve zaujal kritický a odvážný postoj k problematice vyhnání Němců, a posléze ho v karolinském projevu prakticky vzal zpátky. A skončilo to podporou prezidenta Bushe v útoku na Irák, kterou dnes, když je Bush v nesnázích, zase relativizuje.

Politik Václav Havel je člověk z Ježíšova podobenství, který stavěl svůj dům na písku. Z odstupu a ve srovnání s Klausem je zjevné, že má daleko silnější povědomí o jakési ideální motivaci politiky: jen z ní se sice nedá vyžít, ale bez ní je rozumná politika nemyslitelná. Vzhledem nedůvěře v politiku jako takovou a vzhledem k ideové nedůslednosti nedokázal tuto přednost nikdy pořádně využít. Teď už je pozdě. A tak si troufám předpovědět, že jeho podpora těm, co jsou mu politicky blízcí, vyzní naprázdno. Nestane-li se, jak před časem napsal jeden vtipný komentátor české politické scény, „polibkem smrti“.

Mladá fronta Dnes 12. června 2004