ARCHIV

Kde se bere ta víra v OSN?

Rozhodnutí vlády o české pomoci Američanům v Iráku (upravené ještě, jak je u nás zvykem, v parlamentu – viz slavná česko-německá deklarace) je typicky český produkt. Vláda by ráda vyhověla veřejnosti, která je naladěna protiválečně, ale jen tak, aby zároveň příliš nerozzlobila Američany, kteří jsou mocní. Snaha sloužit dvěma pánům najednou se nevyplácí, a ČR bude mít u svých amerických spojenců zcela právem image, jehož nedílnou součástí je jistá proradnost. O tom se už u nás hodně psalo a nepochybně ještě bude psát. Mne v tuto chvíli zajímá jen jeden aspekt věci: totiž veliká váha, jakou česká veřejnost přikládá OSN. Kde se vzala a čím je vlastně podložena?

Zkušenosti s mírotvornou rolí v OSN nejsou nic moc. OSN dokázalo čelit zločinné a hnusné ruské intervenci v Maďarsku v roce 1956 jen šustícím papírem různých rezolucí a bojkotem kádárovského režimu, který vydržel šest let. Proti obdobně hnusné a zločinné ruské intervenci v „ČSSR“ o dvanáct let později byla ještě bezmocnější. Reakce světové organizace připomínala kdákání vyplašených slepic, když do sousedního kurníku vnikne tchoř. Tchoř ovšem sám zasedal mezi slepicemi a před většími nepříjemnostmi ho hájilo právo veta. V temném období let 1948-89, kdy nakonec byla drtivá většina obyvatelstva nespokojena jak s ruskou koloniální nadvládou jako takovou, tak se systémem, jakým byla země spravována, nakonec nikoho ani nenapadlo, že by nám OSN mohla nějak účinně pomoci. (Ani Charta 77 nebyl apel na OSN, ale jen asi nechtěný poukaz na její bezmocnost).

Nejen státy, ale i mezinárodní organizace trvají myšlenkami, na nichž byly založeny. OSN vznikla dohodou o příštím uspořádání světa, mírovém a demokratickém. Měla jen dvě chyby: jednak to byla dohoda Roosevelta se Stalinem a jednak měla i svou odvrácenou, pragmatickou stránku: zahrnovala též dělbu pozic a vlivu mezi supervelmoci: Rusko dostalo nějaké ty hlasy navíc a spolu s ostatními velmocemi právo veta v Radě bezpečnosti. Základní dokumenty organizace obsahovaly zásady, které byly dílem neuskutečnitelné, dílem je jen málokdo chtěl brát vážně. Většina členských států byla od počátku s lidskými právy na štíru a situace se od té doby nijak dramaticky nezměnila. Naopak: západní civilizované státy se záhy octly v menšině a v defenzívě.

V OSN je zabudováno velké kvantum pokrytectví. Údajné společenství demokratických zemí je ve skutečnosti hospodská společnost ze závěru Orwellovy Farmy zvířat: farmáři usedli za společné stoly s čuňaty a po těch letech se už často ani nedá poznat, kdo je farmář a kdo je čuně.

Čtenáři snad bude tento odsudek světové organizace připadat příliš tvrdý. Chtěl jsem jen zdůraznit, že naděje, které do ní kdysi Američané vkládali, se nenaplnily. To ještě neznamená, že je úplně k ničemu. Představuje platformu, na níž mohou v důležitých a krizových okamžicích farmáři s čuňaty rokovat a občas se i na něčem významném dohodnout. Zpravidla tenkrát, když jde o řešení lokálních konfliktů, kde na sebe výrazně nenarážejí velmocenské zájmy. Pole pro takovou dohodu se po zániku SSSR dokonce podstatně rozšířilo.

Střetnutí mezi islámským terorismem a Západem však není lokální, ale globální konflikt. Řešení globálních konfliktů zdaleka přesahuje možnosti OSN. Jsou v něm zastoupeny státy, které očividně i dosud skrytě teroristy podporují a poskytují jim zázemí. Takové, co se k teroristickému tažení už přidaly, i ty, které se přidají, jakmile se ukáže, že je úspěšné. A pak tu sedí Rusko a komunistická Čína, jedna polodemokratická a jedna nedemokratická velmoc: oslabení Západu vyhovuje jejich mocenským zájmům. Kdyby se USA a Západu podařilo teroristické tažení zastavit, USA a Západ by to posílilo a je relativně oslabilo. Proto budou vždy sabotovat jakoukoli smysluplnou dohodu.

Chemické a zejména bakteriologické zbraně není až tak obtížné a technologicky náročné vyrobit. Společenství, disponující dostatečným počtem ke všemu odhodlaných sebevrahů, nepotřebuje ani žádné jiné nosiče. V okamžiku, kdy se nákaza rozšíří a přinese miliony obětí, bude už pozdě na obranu. Inkubační doba nakažlivých smrtelných chorob je nepředstavitelně kratší než časový horizont, v němž se generují rozhodnutí OSN. Tato časová tíseň je do teroristických plánů zakalkulována. Mluvit o takové situaci o preventivních úderech je nesmysl, pohybujeme se v jiných časových souřadnicích než v případě klasické nebo nukleární války.

Pokud se čeští politici chtějí vyhnout jasnému slovu, zapomenout na všechny dosavadní zkušenosti s OSN a spolehnout se na její akceschopnost, musí zároveň věřit, že se jim podaří přesvědčit smrtící viry o své mírumilovnosti natolik, aby na našich hranicích udělaly čelem vzad.

19. ledna 2003