ARCHIV

Kam směřuje svobodný svět

V sobotu uveřejnily sobotní Lidové noviny pozoruhodný článek Henryho Kissingera „Kam směřuje Německo“. Pro současnou německou politiku je podle autora příznačný antiamerikanismus: hrozí se stát do budoucna její trvalou součástí, sehrál významnou roli ve volební kampani a dokonce ani tradičně protiamerická CDU se nedokázala proti němu otevřeně postavit.

Kissinger uvádí několik důvodů pro nynější vlnu antiamerikanismu v Německu. Především zmizelo vnější ohrožení, které v době studené války spájelo Německo se Spojenými státy. Atlantická aliance se rozvolnila, rozšiřuje se, aniž by nově definovala svůj účel. Evropa je soustředěna na technické problémy své integrace, které jsou americkému globálnímu pojímání světa poněkud vzdálené. V dnešním Německu jsou u moci lidé, již se kdysi v době svého mládí profilovali na protestech proti válce ve Vietnamu. Svou roli hraje tradiční antiamerikanismus levých křídel obou vládních stran, a rovněž pacifismus a abstraktní moralizování, které zdomácnělo v nových spolkových zemích.

Nová německá politika podle Kissingera představuje jakýsi národní směr. Problematizuje francouzské politické vedení v evropské kontinentální politice, sama si nárokuje tuto vedoucí roli, snad dokonce ve spolupráci s Ruskem. To by znamenalo jakýsi návratk pruským politickým koncepcím z konce 19. století.

Americké rozhořčení nad dnešní politikou německé koaliční vlády je víc než pochopitelné. Američané mají oprávněný pocit, že je Němci nechávají na holičkách ve chvíli, kdy by jim měli splatit část dluhu z minulých let, během nichž je USA zachránily před ruskou invazí a poskytly jim významnou hospodářskou pomoc při výstavbě válkou zničené země. Přitom to, že cílem islámského terorismu je teď USA a Izrael, vůbec neznamená, že se dřív nebo později nedostane i na Evropu a na Německo. Není divu, že přes smířlivé vyznění má Kissingerův článek jakési citové podbarvení.

Obávám se, že v zajímavé Kissingerově analýze zůstává stranou problém, který má pro Německo a středoevropský region velký význam. Po teroristických útocích v New Yorku, na Bali a v Moskvě jsme se ocitli uprostřed nového konfliktu, nesrovnatelného se vším, co jsme dosud zažili. Přitom vzhledem ke zvláštním poměrům v Evropě po konci druhé světové války se stalo, že válečné konflikty dvacátého století zůstávají stále zvláštním způsobem neuzavřeny. Vypadá to, jako by poslední válka skončila ne před půlstoletím, nýbrž předevčírem. Evropa, a zejména střední Evropa, se stále dělí na vítěze a poražené. Německo přes svůj obrovský ekonomický potenciál a více než padesátiletou tradici vzorné parlamentní demokracie patří pořád k těm druhým. Německé sklony k extrémnímu pacifismu pramení v neposlední řadě z frustrace touto situací.

Není pochyb o tom, že Německo mělo velký podíl odpovědnosti na obou světových válkách. Není pochyb o tom, že už v první z nich zvítězila nakonec ta lepší z bojujících stran. Francouzský strach z německé hrozby však způsobil, že cílem mírových jednání nebylo v první řadě vytvoření spravedlivě vyrovnané situace, která do budoucna zabrání vzniku světového konfliktu, ale potrestání poražených. Spojeným státům slouží ke cti, že se na takovém řešení odmítly podílet. Rozdělení Evropy, zakotvené v mírových dohodách, vyvolalo na straně poražených mohutnou vlnu revanše,která vyústila do strašného kataklysmatu druhé světové války. Západním mocnostem, zaskočeným a nepřipraveným, nezbylo než se spojit proti Hitlerovi se zaostalou orientální tyranií, v jejímž čele stál masový vrah úspěšně konkurující Hitlerovi, a nakonec se s tímto vynuceným partnerem rozdělit o plody společného vítězství. Toto dělení vyústilo ve studenou válku, která trvala až do druhé poloviny osmdesátých let, kdy nové, mírumilovné vedení vyčerpaného Ruska přistoupilo na její ukončení.

Studená válka přispěla k tomu, že západní mocnosti a především USA, vedeny svými zájmy, místo zúčtování s Německem nakonec zahájily politiku účinné pomoci a spolupráce, která svobodné části Německa zajistila příznivé podmínky pro svobodu a prosperitu. I z tohoto důvodu je dnešní americká hořkost srozumitelná. Zároveň však vypjatá atmosféra studené války znemožnila udělat definitivní tečku za válečnými konflikty minulého století. Jde především o druhou světovou válku a zvláštnosti jejího vyznění, související s jejím mimořádně surovým průběhem (zas nějž nepochybně odpovídalo především Hitlerovo Německo), a pak s tím, že na straně vítězů stálo také Stalinovo Rusko a energicky prosazovalo své zájmy. Obecně platí, že historická kataklysmata lze spravedlivě uzavřít až s určitým časovým odstupem, poté, co vychladnou vášně a přijde ke slovu střízlivá rozvaha. V případě druhé světové války k tomu vzhledem k politickým okolnostem druhé poloviny minulého století nedošlo. Také platí, že se často i druhá strana nechá nějakým způsobem ovlivnit krutým způsobem vedení války. Míra toho ovlivnění by neměla zůstat nepojmenována.

A tak jsou tu otevřené problémy, o kterých podle obecného mínění „poraženým“ mluvit nepřísluší, kdežto vítězové k tomu dosud neměli příliš chuti. Zmiňuji namátkou tři výrazné:

Například barbarské a z vojenského hlediska úplně nesmyslné bombardování německých měst, namířené především proti civilnímu obyvatelstvu (podotýkám, že přitom nesdílím módní kritiku amerického jaderného útoku na Hirošimu a Nagasaki).

Nebo Norimberský proces, soud vítězů nad poraženými, postavený na fikci, že se civilizované Evropa dokáže se Stalinovým Ruskem domluvit na společném pojetí práva. Vznikl nešťastný precedens, pokusy o jeho napodobení v současné době např. jitří dosud neurovnanou situaci na Balkáně a vedly k utopickému projektu mezinárodní soudní instituce pro zločiny proti lidskosti, od něhož se USA nakonec z dobrých důvodů distancovaly. V zásadě by měly být státy vedeny k tomu, aby se se svými zločinci dokázaly vyrovnat samy.

A konečně masové deportace především německého obyvatelstva z východní Evropy, provázené ukrutnými zvěrstvy, srovnatelnými s těmi německými. Západní mocnosti a USA na nich ovšem nemají žádný přímý podíl: pouze deportace v Postupimi posvětily, nepochybně se záměrem zabránit nelidskému způsobu jejich provádění. Tím na sebe ovšem vzaly odpovědnost za to, že proběhly, a to až do konce.

Nejde o překreslení dějin minulého století, jen o jakési usmiřující korekce, které by měly vést k nastolení rovnováhy spravedlnosti. Je to důležité ve chvíli, kdy jsou USA a s nimi i Evropa cílem zákeřného útoku, vůči němuž by se měly společně bránit. Přežívající nesmyslné rozdělení západního tábora na „vítěze“ a „poražené“, na hodné a zlé děti, tak bolestně narušující soužití zejména ve střední Evropě, snižuje obranyschopnost regionu a může vést k jeho rozkladu. Jako příslušník malého národa na území mezi Německem a Ruskem si například nedovedu představit nic strašnějšího pro naši národní bezpečnost než budoucí spolupráci národně orientovaného Německa s národně orientovaným Ruskem na evropské hegemonii.

Kissingerův článek končí smířlivě, výzvou, abychom „směřovali k řešení situace, z níž výbušná směs německého volebního období vznikla“, zejména pokud jde o „vymezení německé cesty, která se poučila z dějin“. Chtěl jsem jen naznačit, že poučit z dějin se musí nejen Němci. Vzhledem k hrozbám, které dnes před svobodným světem stojí, je za pět minut dvanáct.

10. listopadu 2002