ARCHIV

Povolební čas a předčasné volby

Málokoho to mohlo překvapit, ba jsem si jistý, že to nikoho nepřekvapilo: před volbami se stále častěji zdůrazňovalo, že jejich výsledek nerozhodne pouze o obsazení necelé třicetiny křesel v Evropském parlamentu, ale že ve hře je právě tak osud nynější české vlády. Ze strany politiků zaznělo i cosi o předčasných volbách.

Letmé nahlédnutí do ústavy může ovšem každého poučit, že vláda není vybírána a obměňována podle občasných průzkumů veřejného mínění, nýbrž je orgánem, který získal důvěru Poslanecké sněmovny. Z tohoto důvodu je posuzování vyhlídek té či oné vlády na základě výsledků jiných než sněmovních voleb značně ošidné.

Pro příklad není třeba chodit do minulosti příliš dávné: v senátních volbách na podzim roku 1998 dosáhla tehdejší Čtyřkoalice značného úspěchu, kdežto vládnoucí strany o hodně mandátů přišly. Časopis Respekt tehdy zhodnotil výsledek jásavým titulkem Voliči řekli ne opoziční smlouvě! Ve sněmovních volbách o čtyři roky později získaly pak strany „opoziční smlouvy“ dohromady šestapadesát procent, kdežto její nejzarputilejší kritici necelých čtrnáct. Nikde jsem potom už nečetl titulek Voliči řekli opoziční smlouvě dodatečné ano!, třebaže by nebyl o mnoho hloupější než ten první. A raději nebudu prorokovat, zda se, až budou známy přesné výsledky eurovoleb, dočkáme něčeho na způsob Voliči řekli ne Špidlově vládě!

Kdyby mohly skutečně kterékoli volby zpochybnit mandát vzešlý z jakýchkoli jiných, bylo by nejlepší volit do všech zastupitelských sborů v jeden den. K dělbě moci ovšem patří i rozdílné načasování jednotlivých hlasování; řada voličů s časovým odstupem instinktivně vyvažuje předchozí výsledek tak, aby mocní nebyli všemocní. (Před listopadem se samozřejmě „volilo“ vše od MNV až po Sněmovnu lidu během jediného víkendu, ale od komunistů nikdo nečekal, že si budou dělat s dělbou moci nějaké vážnější starosti.)

Dělba moci nakonec snižuje i moji voličskou zodpovědnost na snesitelnou míru. Ve všech volbách o něco jde, ale naštěstí právě vždy jen o něco. Představa, že by v každých volbách mělo jít o vše, je dost děsivá.

Fatální podcenění času jako významného hráče ilustruje nejlépe Havlův postoj k úpravě volebního zákona v roce 2000. Strany vládnoucí pomocí tiché koalice tehdy prosadily ve sněmovně (značně nemravnou) modifikaci poměrného systému, která v něm, jak zněla hojně užívaná fráze, „posilovala většinové prvky“. Prezident Havel se tehdy obrátil na senátory s výzvou, aby nový zákon nepodpořili, a apeloval mimo jiné na jejich pud sebezáchovy: kdyby byla sněmovna volena většinově, ztratil by Senát svůj smysl, protože by se od ní už nijak nelišil. Současný Senát se přitom liší od sněmovny něčím mnohem důležitějším než je samotná „poměrnost“ či „většinovost“ volebního systému: je nerozpustitelný, neobměňuje se naráz, ale průběžně, takže jeho složení není výsledkem okamžité nálady jednoho dne, senátoři jsou voleni na šest let a pasivního volebního práva dosahují až ve čtyřiceti. Zůstává tedy záhadou, odkud se vzala Havlova obava o ztrátu „senátní jinakosti“, ledaže bychom se smířili s tím, že Václav Havel politice nikdy moc nerozuměl.

Skutečnou frašku dovolovala ústava první republiky, podle níž bylo možné rozpustit nejen sněmovnu, ale i senát. Ten byl sice formálně volen na osm let, po volbách do sněmovny byl však pokaždé předčasně rozpuštěn, a to s neuvěřitelným zdůvodněním: preference voličů se změnily a rozložení sil v senátu již neodráží „realitu“. Horní komora s delším funkčním obdobím je zde však právě od toho, aby tvořila protiváhu momentálnímu rozložení sil v komoře dolní. Senát je stabilizujícím prvkem systému, a má-li mít stejné funkční období jako sněmovna, nemusí tu vlastně vůbec být. Za první republiky byl opravdu jenom drahou kulisou, k jeho logickému zrušení se však nikdo neodhodlal, snad také proto, že byl pohodlným výminkem stárnoucích politiků.

Vypsání předčasných voleb naše ústava téměř neumožňuje, a všichni jsme předloni věděli, že Poslaneckou sněmovnu volíme na čtyři roky. Chce-li někdo říci současné vládě NE, dostane k tomu v roce 2006 skvělou příležitost. Sotva co pokazíme, naučíme-li se respektovat čas, který je každému vyměřen.

Pohrdneme-li časem jako klíčovým činitelem, zbavíme se tak nakonec možná toho hlavního, co dosud umožňuje naši orientaci: politické strany je stále obtížnější rozeznat jednu od druhé, bezpečně však víme, že tahle vládne teď a tahle vládla předtím.

Martin Vrba