ARCHIV

U nás válka ještě neskončila

Spolkový kancléř Schröder obdržel jako první čelný představitel SRN po druhé světové válce pozvání na oslavy výročí invaze v Normandii. Reagoval na to slovy: „Toto pozvání svědčí o tom, že válečné období jednou provždy skončilo.“

Z českého hlediska je kancléřův optimismus poměrně přehnaný.

Na sudetoněmeckých dnech prohlásil bavorský premiér Stoiber velmi rezolutně, že Benešovy dekrety zůstávají otevřeným tématem i po přijetí ČR do EU a že nenavštíví ČR, dokud nebudou zrušeny. Klaus označil jeho výroky za skandální a drzé a konstatoval, že se nyní v EU otevírá prostor pro uplatnění sudetoněmeckých nároků vůči ČR. Říká to prý s plnou naléhavostí a říkal to mnohokrát už před vstupem naší země do Unie. Zároveň obvinil premiéra Špidlu, že tuto skutečnost bagatelizuje. V Klausově stanovisku je hodně populistické manipulace (pocit ohrožení posiluje pozici samozvaných zachránců národa; a sudetoněmecký klacek na protivníky je oblíbenou prezidentovou zbraní už z doby, kdy ještě šéfoval ODS). Není ovšem důvodu nevěřit, že je zároveň o nebezpečí, které nám nyní v EU hrozí, hluboce přesvědčen. Zároveň grémium ODS odsoudilo konfrontační a výhružný tón „některých německých politiků“ a prohlásilo poválečné majetkové uspořádání v Evropě za jednou provždy uzavřené.

To ovšem zase nestačí sociálním demokratům. Čelní kandidáti strany do EU Rouček a Falbr prohlásili reakci ODS ze „neadekvátní“ (rozuměj bezzubou). ODS si prý nechce rozzlobit CDU/CSU, která bude spolurozhodovat o jejím přijetí do Evropské lidové strany. Podle Falbra si musíme vzít příklad z Poláků a prohlásit, že revize výsledků druhé světové války je možná jen za cenu nové války. Rouček zase tvrdí, že pouhé vyjádření grémia ODS nestačí, měli se vyjádřit „konkrétně“ předseda Topolánek a eurolídr Zahradil. Tento druhý argument je zcela neuvěřitelný a senátor Falbr by měl zase upřesnit, jak si vedení války představuje, když Armáda ČR má k dispozici čtyři nadzvukové migy ruské výroby a snad bude mít celých třicet renovovaných, rovněž ruských tanků. Sociální demokracie však jenom kontruje a zoufale se snaží odvrátit blížící se volební Waterloo. V takové situaci je každé silácké gesto dobré.

Celá vzrušená situace svědčí o tom, že u nás „válečné období“ dosud neskončilo. Získali jsme kdysi obrovskou hromadu válečné kořisti: od té doby na ní český politik, ať komunista či antikomunista, sedí a prská jako křeček na všechny strany, z nichž cítí ohrožení. A ohrožení údajně roste. V průběhu let 1990 – 2004 se u nás podařilo obnovit válečnou psychózu. Zásluhu na tom mají agresivní nacionalisté Klaus a Zeman, ale i politická neobratnost a nedůslednost někdejšího prezidenta Havla. Hysterická atmosféra brání rozumnému uvažování a omezuje svobodu diskuse.

Střízlivě a věcně vzato: jakkoli je to, co se u nás a v sousedství stalo v letech 1945-6, ohavné, jde zároveň o nevratné změny. To, čeho se u nás lidé nejvíc bojí a čeho politici nejvíc zneužívají, návrat sudetských Němců a majetkové restituce, jsou technicky neproveditelné, a nejen proto, že většina vyhnaných už zemřela. Požadavky tohoto druhu nemohou v EU najít podporu.

Je ovšem možné s poslední generací vyhnaných (v době, kdy se to stalo, byli děti či velmi mladí lidé) na politické úrovni hovořit, omluvit se jim a odškodnit je. Tady má Klaus pravdu: to po nás Evropa může chtít, v slušné společnosti je to samozřejmé. A českou politiku by čekal úkol prosadit, aby výše odškodného odpovídala našim možnostem. V tom můžeme počítat s evropskou podporou.

Až se to vše stane, skončí i v České republice válečné období a kancléř bude mít pravdu.

Mladá fronta Dnes 8. května 2004