ARCHIV

Zádrhel

Prohlášení ministra Kostelky ohledně stažení českých vojáků z Iráku a poprask, který se poté rozpoutal, je názorným dokladem chaosu, jejž kolem sebe šíří rozpolcená vláda vedená rozpolcenou CSSD. Ministr, stará vojna, člověk přímočarý a díky své původní profesi bez velkého pochopení pro diplomatické finesy, oznámil věc jako své rozhodnutí při návštěvě u českých vojenských policistů na základně v Iráku. Už jich není zapotřebí, Iráčané jsou schopni se školit sami. Oznámí to vládě, konečné rozhodnutí je v rukou politiků.

Kostelkovo sdělení mělo podobný účinek, jako kdyby parta trampů na tábořišti u Lužnice odpálila leteckou pumu. Irácká akce je krajně citlivá mezinárodní záležitost. Naše účast v ní nebyla sice tak významná, že by Američané, Britové a Poláci při zprávě o odchodu českých vojáků začali odhazovat zbraně, zouvat boty a dávali se na panický útěk, jako to údajně dělali arabští vojáci v Sedmidenní válce. Měla spíš symbolický význam, ale právě proto bude mít i naše stažení ráz nepřehlédnutelného a jednoznačného signálu vůči našemu nejsilnějšímu (a co bychom si povídali, taky nejspolehlivějšímu) spojenci, USA. Člověk by tedy očekával, že něco podobného ministr sdělí na tiskové konferenci, svolané za tím účelem, a v přítomnosti premiéra. Nestalo se.

Nezbývá než se pokusit z útržkovitých informací zrekonstruovat, jak to vlastně bylo.

Kostelkovu extempore v Iráku předcházelo zasedání Bezpečnostní rady státu za přítomnosti prezidenta Klause. Podle informací Práva (pokud jde o vládní kruhy, bývají spolehlivé) se tam hovořilo jen obecně o účasti našich jednotek v cizině s tím, že na tři mise – Kosovo, Afghánistán a Irák – se nedostává peněz a našimi prioritami by měl být Balkán a Afghánistán. Kostelkův ekonomický náměstek Dzvoník pak potvrdil, že armáda dostává na zahraniční mise miliardu ročně, letos jí vláda musela vypomoci dalšími sto osmdesáti miliardami, přičemž naše účast v Iráku přijde ročně na 200 milionů Kč. Kostelka zřejmě pochopil jednání Bezpečnostní rady jako jakýsi pokyn, protože prohlásil, že jeho rozhodnutí bylo na radě „předběžně projednáno“.

Poté, co Kostelka oznámil odchod českých vojáků, se znepokojená opozice (ODS) začala dotazovat, zda je věc dohodnuta se spojenci. Ministr odpověděl, že ji konzultoval s příslušným velitelem brigády (!). Ve vládním táboře vypukl zmatek a neklid. Ministr Svoboda zvolil obranářskou taktiku: další účast českých vojáků v irácké misi závisí na postoji irácké vlády, rezoluci RB OSN a závěrech istanbulského summitu NATO. Je předčasné dělat nyní jakékoli závěry. Svobodova pozice je slabá, protože nové vedení KDU-ČSL, Kalousek s Kasalem, zastávají na rozdíl od něho striktně vatikánský postoj k iráckému konfliktu a Kalousek Kostelkovo sdělení uvítal. Místopředseda vlády Mareš se nechal slyšet, že věc nebyla vůbec projednána na vládní úrovni a že by čeští vojáci v Iráku měli zůstat. Kryptokomunisté v ČSSD (poslanec Martínek) odchod českých vojáků z Iráku pochopitelně vítají. Premiér Špidla se nejprve zahalil do mlčení, pak se (spolu s ministrem Grossem) Kostelky zastal: Kostelka svůj „názor“ konzultoval na bezpečnostní radě státu, neoznámil ostatně nic nového, protože mandát českých vojenských policistů tak jako tak končí, a naší prioritou je Balkán.

Nato se ministr Kostelka začal o odchodu vojáků z Iráku vyjadřovat s krajní opatrností.

Co z toho plyne? Česká vláda zjevně považuje iráckou misi za něco, co smrdí. Ráda by se z věci elegantně vyvlíkla a soustředila se na akce, kde je jakýsi široký mezinárodní konsensus a jsou tedy aspoň z politického hlediska bez rizika. Přitom se pohybuje jako medvěd na tanečním parketu. Naše účast v iráckém tažení byla od počátku bezvýznamná a dvojznačná: zároveň jsme tam byli i nebyli. Američané to velkoryse přehlédli, uznali nás za spojence a Bush přijal s velkou pompou Špidlu v Bílém domě. Český vděk nyní spočívá v tom, že při první vlně dezercí, kterou zahájili Španělé, česká vláda nemyslí na nic jiného, než kde nechal tesař díru.

Vnucuje se otázka, jací jsme to vlastně spojenci. Češi už přes padesát let otravují Evropu bolestínskými nářky nad tím, jak je v době Mnichova „sladká Francie a hrdý Albion“ ošklivě zradily. Jaké morální právo na takové kvílení má stát, jehož politická reprezentace, jakmile všechno neběží úplně hladce, nemyslí na nic jiného, než jak se po anglicku vytratit a nechat své spojence v bryndě? A ještě se přitom chová jako slon v porcelánu!

5. června 2004